Pražští konšelé s hrůzou v očích sledují, jak husitští zbrojnoši ukládají otepi slámy k trámům katedrály sv. Víta. „To bude pěkně hořet,“ pochvalují si ozbrojenci a vzájemně si zažehávají louče. Tak takhle tedy ne!

Radním se podaří předákovi husitů domluvit a ten své žháře odvolá. Mnoho dalších sakrálních staveb ale takové štěstí nemá.

„To je modlářství, pryč s tím!“ pomyslí si voják a z mramorového podstavce strhne sochu Krista, která se v tu ránu roztříští o kamennou zem. S uměním to jde za husitů od desíti k pěti.

Sami prakticky žádné netvoří a to původní (zpravidla katolické) likvidují stejně jako oddíly křižáků – platí, že cokoliv má na sobě kříž, to schytá ránu palcátem.

Houfné ničení uměleckých děl se někdy uvádí jako jasný důkaz toho, že husité byli prachsprostými barbary. Podle jiných názorů šlo o vedlejší škody, které byly v boji za „vyšší myšlenku“ přípustné.

Jako hrdinné představitele českého národního uvědomění je viděl například obrozenecký historik František Palacký (1798–1876) a své si na husitství našli i marxisté. Především na něm vyzdvihovali „třídní rovnost“ panující v táboře kališníků.

Skutečně bylo husitství zářivým vrcholem českých dějin, jak věřil Palacký, nebo šlo o propast v už tak temném údolí středověku?

Jako býci

Jakmile se po první pražské defenestraci v červenci 1419 husité ujmou kontroly nad větší částí pražských měst (Prahu tenkrát tvořila čtyři samostatná města), okamžitě se pustí do nespoutaného plundrování.

„Houfy chudiny se vrhají na pražské kostely a kláštery. Faráři a mniši v panickém strachu prchají.

Dav ničí varhany, obrazy svatých, ornáty kněží, ostatní nenáviděné symboly falešné víry a rozmařilosti církevních představitelů,“ uvádí český publicista Petr Hořejš. Okázalá výzdoba na husity zkrátka působí jako červený hadr na býka.

Zkáza pro radost

Na mále má i Svatovítská katedrála. Tu se pražským radním podaří zachránit na poslední chvíli.

„Nakonec to skončilo jen rozbitím několika soch a shozením plastiky Krista sedícího na oslíku z věže… Prostí lidé ničili zkrátka i proto, že jim beztrestná destrukce dělala radost,“ píše český historik Petr Čornej (*1951).

Nejsilnější vlna husitského obrazoborectví proběhne mezi lety 1419 až 1421. Za tu dobu lehne popelem nejen množství pražských kostelů, jako například novoměstský kostel sv. Kateřiny Alexandrijské nebo malostranský kostel sv.

Tomáše, ale částečně nebo zcela jsou poničeny i stavby v dalších regionech, do nichž se kalich rozlije.

V roce 1420 husité vypálí klášter Nepomuk na Plzeňsku, Zbraslavský klášter (kde mimo jiné zneuctí ostatky krále Václava IV.) a o rok později plamenům jejich loučí padne za oběť i Podlažický klášter na Pardubicku.

Praha šlape na brzdu

V plamenech skončí i neznámý počet rukopisů a knih. Typickým příkladem je útok Pražanů na pevnost Nový Hrádek u Kunratic na přelomu roku 1421, jejíž knižní fond husité buďto spálí nebo rozkradou…

„Kláštery byly centrem středověké vzdělanosti… Vlastnily vzácné knihy a zároveň sloužily jako archivy… Husitští radikálové tak napáchali obrazoborectvím nenahraditelné kulturní škody,“ uvádí český autor Vladimír Liška (*1955).

Ne všichni kališníci ale nad ničením cenných děl a památek jásají. Od radikálů vedených Janem Žižkou (asi 1360–1424) se tak zanedlouho odštěpí frakce umírněných, k jejichž proudu se po smrti radikálního kazatele Jana Želivského (1380–1422) přihlásí i Praha.

Hrozil rozpad království

Odklon pražských husitů od jádra hnutí znamená důležitý předěl. Vnitřní rozkol vyvrcholí roku 1434 bitvou u Lipan, v níž umírnění porazí radikály. Válčením ale zásadně utrpí místní kultura.

Pouhé tři generace po tom, co císař a král Karel IV. (1316–1378) nastartoval obrodu, už české země zase připomínají spáleniště – vesnice se vylidnily, v krajině stojí nedostavěná nebo pobořená torza chrámů.

Kvůli husitským válkám se zbrzdí příchod novověku a málem to odnese i soudržnost země. Nad tím, co se z husitství stalo si posteskl i kališnický kazatel Jakoubek ze Stříbra (asi 1375–1429):

„Začali rozumně a pěkně tu válku pro krev Kristovu a již pak na konci stálo lakomství, lakota a ukrutenství, nenávist a krádeže. Nejprve trpěli sedláčkové, ale již celé království trpí.“