V dětství se čas neuvěřitelně vleče. Než přijdou Vánoce, uběhne věčnost. V dospělosti se ale vše zrychlí a máme pocit, jako by nám život utíkal mezi prsty. Co stojí za odlišným vnímáním běhu času v průběhu našeho života? 

Každý ví, že čas plyne stále stejným tempem. Přesto mají lidé pocit, že čím jsou starší, tím jim čas utíká rychleji. Tohoto fenoménu si všimli také vědci a začali zkoumat odlišnosti ve vnímání běhu času mezi dětmi a staršími osobami.

Vzniklo několik odlišných teorií, které se snaží tento jev vysvětlit. Kupodivu to není tak, že by dospělí lidé měli pocit, že jim čas plyne rychleji, kvůli svým starostem a obavám, ale naopak.

V důsledku vnímání běhu času jako rychlejšího jsou jejich životy nabitější a uspěchanější. Proč tedy dospělým plyne čas závratnou rychlostí a dny, týdny, měsíce a často i celá roční období jim splývají v jedno?

Vliv má pomalejší dech i tlukot srdce

Dětské srdce bije rychleji, normální tepová frekvence novorozence je 130 až 160 tepů za minutu, u dítěte do 10 let je to kolem 90 tepů za minutu, zatímco u dospělého jen 70–80 tepů. Rychlejší je u dětí také dýchání.

Zatímco kojenec má frekvenci 35–40 dechů za minutu, desetileté dítě 20 dechů a dospělý jen 16. Děti tak v daném časovém úseku prožijí více projevů životních funkcí (tepů a dechů) než dospělí.

Z toho důvodu není od věci jejich pocit, že už muselo uběhnout více času, než skutečně uplynulo.

Málo nových prožitků pro stimulaci mozku

Dle jiné teorie je naše vnímání času závislé na počtu vjemů, které musí náš mozek zpracovat. U nových a nezvyklých situací jde o pro mozek nové informace, proto mu jejich vstřebávání trvá déle než u každodenností.

Díky tomu se nám ale pak i u vzpomínek na tyto událostí zdá, že trvaly delší dobu než jiné, všední a rutinní. Proto řada lidí hovoří o „zpomaleném vnímání času před nehodou“. Mozek si v této pro něj šokové situaci zkrátka nahrával mnohem detailnější informace.

Rutina dělá dny zapomenutelnými

Jak to souvisí s odlišným vnímáním běhu času u dětí a dospělých?

Zatímco my prostředí, ve kterém se běžně pohybujeme, tedy domov a zaměstnání, už dobře známe a nevšímáme si ho do detailů, protože v hlavě řešíme, co vše je ještě ten den potřeba udělat a zařídit, děti tímto zatížené nejsou.

Svět je pro ně neustále místem plným mnoha nových zážitků. Aby jim uběhl byť jen jediný den, musejí toho prožít a vstřebat mnohonásobně více než dospělí, zaseknutí v rutině. Čas jim proto plyne pomalu.

Málo „obrazů“ hodných zapamatování

Z podobných předpokladů vychází i teorie mentálních obrazů. Lidské oko zaznamenává dění kolem sebe. Když se nehýbe, mozek si na krátký okamžik zafixuje okem vytvořený takzvaný mentální obraz.

Není to jen prostý odraz viděného, je totiž ovlivněný minulými prožitky a zkušenostmi konkrétního člověka, proto může být u každého jiný. Dospělý mozek vytvoří 3 až 5 těchto obrazů za sekundu v závislosti na pohybech očí.

Ovšem děti si mentální obrazy tvoří a fixují rychleji, proto jich za sekundu vytvoří jejich mozek více. Do jediného dne se jim tak vejde mnohem více obrazů než dospělým. Z toho důvodu mají pocit, že se jim čas opravdu vleče.

5 let v dětství trvá stejně jako 40 u dospělých

Zatímco pro dvacetiletého člověka představuje rok jen 5 % jeho života, pro dvouleté dítě je to celá jeho polovina. Aby dvacátníkovi uběhla pocitově stejná doba od jedněch narozenin ke druhým jako dvouletému batoleti, musel by na ně čekat až do třiceti.

Takže ač v našem životě přikládáme každému prožitému desetiletí stejnou váhu, podle této teorie by jako stejně dlouhé měly být vnímány úseky od 5 do 10 let, od 10 do 20 let, od 20 do 40 let a od 40 do 80 let.

Dětem se tedy doba, která uplyne mezi jejich pátými a desátými narozeninami, jeví stejně dlouhá jako dospělým čas mezi jejich čtyřicátými a osmdesátými narozeninami.

Jak zpomalit čas v dospělosti?

Pocit rychlého plynutí času v dospělosti je možné zvrátit. Základem je zbavit se zaběhané rutiny a přinutit tak mozek k zapamatování si nových věcí.

Můžete se naučit nějakou novou dovednost, a nemusí to být jen cizí jazyk, ale třeba nový sport či tanec, případně můžete vyrazit za kulturními či kulinářskými zážitky. Stačí však i to, že začnete dělat věci jinak než obvykle.

Do práce se vydáte jinou cestou, nakoupíte jinde či vyrazíte na výlet někam, kde jste ještě nebyli. Když vybočíte z každodenního stereotypu a dopřejete mozku nové stimuly, k jejich zpracování bude potřebovat více času.

Vrátí vám ho tím, že vzpomínky na tyto nevšední události budou delší, a vy tak budete mít pocit, že čas v dospělosti přece jen nepádí tak zběsile.