19. prosince 1893 překvapí pařížské noviny Petit Journal své čtenáře zprávou o „prvním světovém závodě vozů bez koní“.

Má se konat v červnu následujícího roku na silnici z Paříže do Rouenu a zpráva se stává skutečnou senzací. Nejen v Paříži se zanedlouho nemluví o ničem jiném.

Přihlášky se jen hrnou

Dokonce i autor nápadu, redaktor Pierre Giffard (1853–1922), je překvapen mohutným ohlasem. Čtenáři hltají každou novou zmínku o závodě a redakce jim ochotně vychází vstříc.

Zveřejňují každou novou přihlášku, zveřejňují nápady konstruktérů i podrobnosti o závodě samotném. Nadšeni jsou nejen čtenáři, ale také konstruktéři a majitelé továren.

V redakci se nakonec sejde 102 přihlášek se zaplaceným startovným ve výši 10 franků, které současně splňují podmínky – mají minimálně 4 místa, jsou bezpečná, levná na provoz a řidičem snadno ovladatelná, tedy bez nutnosti topičů, mechaniků či jiných pomocníků.

Technické parametry pravidla neřeší, a tak jsou přihlášené vozy nečekaně rozmanité.

Je tu 38 vozů s benzínovým motorem, 29 vozů parních, 3 elektromobily, 3 auta na plyn, 5 vozů poháněných stlačeným vzduchem, 5 poháněných pružinou, 2 na hydraulický pohon, a nechybí ani zástupci dalších originálních konstrukčních řešení jako jsou pedály, vrtule či páky. Cenou pro vítěze je 5000 zlatých franků.

Rolničky, kam se podíváš

Samotnému závodu předchází kvalifikační jízdy. Auta se tak za mimořádné pozornosti davů sjíždějí do Paříže 18. července 1894 a už tehdy je veselo.

Jako když se s obrovským rachotem přiřítí mohutný parní vůz s devíti cestujícími, střechou bohatě ozdobenou třásněmi a vybavený spoustou zvonků a rolniček. „Zbláznil jste se, člověče?“ zlobí se Giffard jako hlavní pořadatel.

„Myslíte si, že tu bude nějaký cirkus nebo kabaret?

Ty hloupé zvonky musíte sundat!“ Jenže ctihodný kloboučník Scotte z Epernaye, řidič, majitel a současně konstruktér vozidla, vytáhle z kapsy dopis epernayského prefekta, kterým se mu nařizuje vybavit vůz dostatečným množstvím rolniček k přehlušení rachotu parního stroje, což má zabránit plašení koňské povozů, s nimiž se bude míjet.

26 statečných

Ke kvalifikačním jízdám, které probíhají na krátkých trasách kolem Paříže, se nakonec dostaví 26 vozů. Sledují je davy nadšenců i zvědavců. První kvalifikace je odstartována 19. července 1894 v 8 hodin ráno z bulváru Maillot.

Auta rozdělená do pěti skupin vyrážejí na různé trasy v 15 vteřinových intervalech a mají za úkol zdolat 50 km v čase kratším než tři hodiny.

Další den proběhne druhá kvalifikační jízda, tentokrát už pouze na dvou trasách, a v sobotu 21. července třetí, kdy všechny vozy vyrazí z Paříže do Poissy.

Vítězem je ten druhý

Pro závod se nakonec kvalifikuje 21 vozů, které se v neděli ráno staví na startovní čáru závodu. Tentokrát mají před sebou 126 kilometrů, které mají absolvovat během 12 hodin.

Jak pořadatelé zdůrazňují, není cílem rychlost, ale spolehlivost nově zkonstruovaných vozů. Jenže sotva soutěžící vyrazí na trať, probudí se v nich typická závodnická ctižádost.

Rychle a zběsile se řítí silnicemi průměrnou rychlostí 19 km/h, a tak první vůz s velkým rachotem, zahalen oblakem kouře a prachu, přihrčí do Rouenu už za 6 hodin a 48 minut.

Jde o parní vůz, který řídí Jules-Albert de Dion (1856-1946), který sice dorazí před druhým o celé 3 minuty a 33 vteřin dříve, ale porota mu nakonec prvenství nepřiklepne.

Jde totiž jen o upravený traktor, který má místo vlečky připojenu část klasického kočáru, a navíc obsluha vyžaduje vedle řidiče také kotelníka.

Vítězem je tak jmenován Albert Lemaître (1864?-1906) s vozem Peugeot, který dorazí jako druhý v čase 6 hodin 51 minut a 30 vteřin. Za 15 minut pak dorazí Auguste Doriot (1863–1955) za volantem dalšího Peugotu.

Celkem závod dokončí 15 vozů, z toho 13 benzínových. Sám Dion proti rozhodnutí pořadatelů nic nenamítá. „To je jedno, hlavní je, že jako první jsem cílem projel já.“