„Každé ráno se probouzím s blaženým vědomím, které dnes poprvé definuji:
Je rozkoš být Salvadorem Dalím a já se sám sebe unešeně ptám, co asi dnes tento Salvador Dalí vykoná,“ poznamená si katalánský malíř Salvador Dalí jednoho dne v mohutném záchvatu ega do svého deníku.
Jeho slova jakoby charakterizovala rozpolcenost, s jakou ho vnímá okolí. Šílenec i génius zároveň. „Jediný rozdíl mezi mnou a bláznem je v tom, že já nejsem blázen,“ hlásá o sobě. V šesti letech touží být kuchařem, v sedmi Napoleonem. Nakonec ale dojde k názoru, že nemůže být větší terno než být tím, kým je.
Narcista, jaký se nevidí
Je přímo učebnicovým narcistou.
Ač vejde do historie jako jeden z největších umělců 20. století, Akademii výtvarného umění v Madridu nedokončí, protože odmítne složit závěrečnou zkoušku s tím, že jeho schopnosti v oboru daleko přesahují všechny profesory na škole.
To už nosí pod nosem svůj pověstný knír. Nechá si ho narůst po vzoru španělského malíře Diega Velázqueze (1599–1660). Navoskovaná ozdoba, zatočená špičkami vzhůru jako antény, je nejfotografovanějším knírem 20. století. Předčí dokonce i proslulé vousy Hitlera a Stalina.
Dřevěná záchrana
Jeho komplikovaná osobnost s množstvím tajemných zákoutí je plná mánií, záchvatů a neurotických rituálů, často obtížně proveditelných. Třeba taková obyčejná věc, jakou je uléhání do postele. V Dalího podání se jedná o dlouhý a složitý proces.
„Všechno v mém pokoji muselo být umístěno podle předem stanoveného pořádku – dveře pootevřené přesně v určitém úhlu, moje ponožky symetricky rozložené na jisté, předem dané části opěradla u židle, vždy té stejné.
Nejnepatrnější porušení tohoto rituálu mě přinutilo vylézt z postele, abych to napravil, i když to pro mě bylo vrcholně nepříjemné a i kdybych měl vstávat několikrát.“ Nakonec mu pomůže obyčejný kousek dřeva. Najde ho mezi skalami na Cabo de Creus.
Sám Dalí ten okamžik zařadí do roku 1931. „Od té chvíle, co jsem našel svůj kus dřeva, jsem byl od všech svých mánií a rituálů osvobozen. Mohu dělat všechno, co chci, za předpokladu, že mám u sebe svůj dřevěný fetiš.“
Úlevný dotek
O svůj nepostradatelný talisman několikrát málem přijde. Jednou ho ztratí v Covent Garden v Londýně. Naštěstí ho objeví hned příští den. Jindy mu zmizí z dohledu v hotelu Svatého Mořice v New Yorku. Odnesou ho spolu s ložním prádlem.
Dalí následně nechá důkladně prohledat veškeré prádlo v hotelu, dokud nemá klacek zase v ruce. „Ten kousek dřeva přijal v mé mysli podobu nutkavé maniakální neurózy. Když mě napadlo, abych si na něj šel sáhnout, nemohl jsem tomu odolat.
Jakmile se ho dotknu, uklidní se moje úzkost, která by jinak přerostla až do agonie.“
