Takovou událost hornofalcký Sulzbach nepamatuje. Na svátek svatého Václava, tedy 28. září 1354, se zde shromažďují houfy jezdců. Samí vznešení páni.

Všichni jsou přitom pevně odhodláni doprovodit římského krále Karla Lucemburského při jeho císařské korunovační cestě do zrádné Itálie. Nechybí zde ani významní čeští šlechticové.

„Věrně a stále.“ Tak zní heslo Kolowratů. V jeho duchu doprovází svého panovníka na cestě do Říma také Albrecht starší z Kolowrat (+1391).

Právě on je prvním spolehlivě doloženým příslušníkem tohoto rodu, jehož původ leží zřejmě v obci Kolovraty, nacházející se dnes na jihovýchodním okraji Prahy.

I když třeba barokní historik Bohuslav Balbín (1621–1688) vypráví báji o silákovi, který zachránil život českému králi a jeho synovi tím, že zastavil splašené koně. Holýma rukama prý zachytil loukotě kola vozu, jenž zvířata za sebou vlekla. Jméno rodu tak mělo podle Balbína vzniknout spojením slov „kolo“ a „vrátit“…

24 hodin ve Věčném městě

Na velikonoční neděli 5. dubna 1355 je Karel IV. (1316–1378) ve svatopetrské bazilice v Římě korunován císařem. Ještě ten den ale Věčné město opouští, protože dal dříve slib papeži, že se v něm nezdrží déle než 24 hodin.

Vytouženou korunu už má, není ostatně důvod, aby se v Itálii déle zdržoval. Apeninský poloostrov totiž tehdy připomíná soudek se střelným prachem. Karel by se nerad zapletl do nějaké šarvátky nebo sporu mezi soupeřícími městskými státy.

Navíc „dobře věděl, že císařský titul má váhu za Alpami, nikoli ovšem před nimi,“ připomíná současná historička Lenka Bobková. Císařský průvod proto spěchá k evropským velehorám. V Sieně část z něj Karel propouští.

Brzy se ukáže, že to nebyl zrovna prozíravý nápad. 6. května 1355 vstupuje vladař do bran Pisy, kde by si rád odpočinul před další namáhavou cestou.

Hrstka věrných

Toskánské město je rozděleno mezi znepřátelené rodiny Bergoliniů a Raspantiů. Navíc neustálé napětí panuje mezi Pisou a blízkou Luccou, která by se chtěla vymanit ze závislosti na větším sousedovi.

Už cestou do Říma Karel v Pise pobýval a zařekl se, že do místních problémů zasahovat nebude. Nyní je však do nich vtažen proti své vůli. „Hoří!

Zachraň se, kdo můžeš!“ Plameny v noci z 19. na 20. května 1355 zachvacují radnici, v níž je císař ubytován i se svou chotí Annou Svídnickou (1339–1362).

Jen díky statečnosti několika českých šlechticů se vladařskému páru podaří uniknout pouze ve sporém oděvu.

Záhy ve městě vypuká povstání, protože část zdejších obyvatel je přesvědčena, že císař celý incident sám zosnoval, protože straní momentálně vyhnaným Raspantiům a fandí samostatnosti Luccy. Karel IV. se musí s hrstkou věrných bránit jako lev s mečem v ruce.

Po jeho boku tehdy stojí i Albrecht z Kolowrat. V nejtěžší chvíli si slibuje, že pokud z boje vyvázne živ, založí doma klášter augustiniánů…

Císařovnin maršálek

Tak se i stane. Po návratu domů ho nechává zbudovat v Ročově na Lounsku. Za svou statečnost si od panovníka vyslouží zlatý řetěz a zároveň významné posty u dvora. V letech 1361–1362 působí jako maršálek císařovny Anny Svídnické.

Pokud Karel IV. musí opustit Čechy, ustavuje Kolowrata jejich „hejtmanem a správcem“.