„Plný břich je rád tich,“ říkal Jan Amos Komenský. Potvrzuje, že s jídlem se to nemá moc přehánět. Obžerství a konzumace delikátních pokrmů se odsuzuje, papež Řehoř Veliký ho v 6. století n. l. dokonce zařazuje na seznam smrtelných hříchů! Lidé jsou ale od přírody mlsní a lahůdky si přesto dopřejí.

Pravěká strava není jednotvárná. Lahůdkou je pečínka z mamutů, sobů nebo menších zvířat. Pračlověk chová ovce, později kozy, hovězí dobytek a prasata. Na rozdíl od dnešních měřítek se na zvířeti nejvíce cenil tuk. Oblíbená je i drůbež – kachny, husy a holubi.

Vejce se nejdříve sbírala ve volné přírodě, slepice se poprvé objevily až 2000 let př. n. l. v Sýrii.

Množství masa v jídelníčku prý rostlo v souvislosti s vyvíjejícím se lidským mozkem. Pračlověk uměl udit a sušit, naučil se i vařit. Konzervovat neuměl, proto jedl maso na hranici zkázy. Chutnalo mu.

První příloha – kaše

Vznikl první pokrm s přílohou: k uvařenému masu nebo kusu ryby přibylo rozdrcené obilí. Kaše a polévky připravené z obilí osolil, omastil rostlinnými tuky a okořenil bylinkami. Ženy a děti sbíraly ovoce, bobule, semena, kořeny rostlin a med.

Na ohništi se pekly placky, přibližně roku 4000 př. n. l. už byla známa i příprava kvásku. Překážkou v rozšíření kynutého chleba v pravěké Evropě ale byla pracná výroba jemné mouky, dlouho proto převažoval chléb nekvašený.

Ovoce a zelenina se ale už pěstuje, kolem roku 3000 př. n. l. je to hlavně cibule, pórek, česnek, bílá řepa, hlávkový salát a ředkev.

Pořádně se jí až večer

Staří Řekové jedli kolem roku 200 př. n l. třikrát denně. Na stravu měl vliv politický život, který čas hlavního jídla posunul do večerních hodin. Jídlo většinou připravovali speciálně vycvičení otroci.

Oblíbené bylo maso, jak popisuje už Homér v Iliadě: „Býka čile hned stáhli a celého rozsekávali, na kusy krájeli, jež na rožně nabodávali, pozorně opekli je.“

Pochutnávali si na olivách naložených do soli. Styky s Orientem přinesly nové ovoce (granátová jablka, ořechy, mandle) a rýži. Jídla se začala připravovat na oleji. Zelenina se nejdříve jedla syrová, později se vařila s různými přísadami.

Peklo se jemné pečivo slazené medem a sypané sezamem.

Tajemství rybí omáčky

Mithaikos ze Syrakus napsal první kuchařku, která se jako jediná dochovala celá. Od té doby se ale s kuchařskými knihami roztrhl pytel. Slavná je například kuchařka Marka Gavia Apicia z 1. století n.

l., která byla v průběhu dalších století doplňována a rozšiřována. Někteří nadšenci se dnes podle ní pokoušejí vařit, ale chybí suroviny. Třeba silfium, rostlina ze severní Africe, po níž se slehla zem kolem roku 400 n. l.

Nebo přísada v podobě rybí omáčky, která se vyráběla z nasolených makrel smíchaných s malými rybami, a nakládala se na tři měsíce do hliněných nádob.

Sháňka po prasatech

Příprava římských jídel byla jednoduchá, luxusnější pokrmy přejali od Řeků. Vybíravé římské jazyky ale samozřejmě ocenily maso, jak píše v 1. stol. n. l. Plinius starší o vepřovém:

„Není jiného zvířete, které by poskytovalo jazyku tolik rozmanitých chutí, zatímco jiná zvířata pouze jedinou.“ Zvláštností bylo použití medu k jeho přípravě. Jedli třikrát denně, hlavní jídlo večer.

Orientální kontakty přinesly různé koření i nové pokrmy (bažanti, pávi). Velice oblíbená byla drůbež a některé divoké ptactvo. K maštění používali olivový olej, máslo brali jako lék.