Historikové a archeologové se vždy snažili stanovit, co bylo příčinou vikinských výpadů do Evropy. Když nedávno zkoumali DNA těchto neohrožených bojovníků, zjistili, že velké procento ženské DNA pochází z nevikinských zdrojů. Je možné, že podnikali výpravy, aby si opatřili manželky?
Hroziví válečníci, kteří svými krutými nájezdy drancovali Evropu.
Tak jsme na Vikingy nahlíželi dlouhá léta od okamžiku, kdy se v roce 793 vylodili na pobřeží Northumbrie (jednoho ze sedmi anglosaských království), která se rozkládala na území dnešní severní Anglie a jižního Skotska, a zaútočili na klášter svatého Cuthberta na ostrově Lindisfarne.
Tamní mniši jen bezmocně přihlíželi, jak piráti ze Skandinávie místo vyplenili. Jejich nájezdy trvaly až do 11. století.
Objevili Ameriku před Kolumbem
Vikingové však nebyli jen barbarští plenitelé, jejich kultura byla naopak značně pokročilá. Byli skvělými obchodníky i mořeplavci.
Obchod je zavál do Byzancie, Bagdádu i Ruska, díky svým zámořským plavbám objevili nejen Island a Grónsko, ale pod vedením Leifa Ericssona se už roku 1002 dostali do Severní Ameriky, téměř pět set let před Kryštofem Kolumbem.
Jejich rychlé lodě, drakkary, byly zhruba 30 až 40 metru dlouhé a vyznačovaly se snadnou ovladatelností i odolností vůči nepřízni počasí. Díky nízkému ponoru s nimi mohli Vikingové přistávat také na mělčinách a plout řekou i proti jejímu proudu.
Skvělí mořeplavci znali přírodu
Na moři se orientovali podle postavení hvězd, planet, Slunce i Měsíce. Využívali také významných a netradičních prvků krajiny.
Rozuměli počasí (přesně věděli, kdy je vhodná doba vydat se na některou z obvyklých námořních tras) i mořským proudům, často se orientovali díky ptákům či velrybám. Aby si zapamatovali cestu, tvořili si rýmovačky.
Při určování polohy na moři využívali sluch (rozbíjení vln o útes), hmat (vítr), chuť (příměs říční vody v mořské) i čich (rostliny na nedaleké pevnině).
Jaká území si podmanili?
Jejich útoky byly zpočátku malého rozsahu. Šlo o vylodění hrstky mužů, která se chtěla vrátit domů trochu bohatší.
Ale kolem roku 850 začali Vikingové přezimovat v jižní Anglii, v Irsku a kolem řeky Seiny ve Francii, kde si budovali i základny, ze kterých podnikali výpravy do vnitrozemí. Nejvíce vikinských dobyvatelských výprav se odehrálo v druhé polovině 9. století.
Severští bojovníci budovali opevněné přístavy v Irsku včetně Dublinu odkud si podmaňovali další části této země. Ovládli také významnou část Skotska.
Získali téměř celou Anglii!
V politicky oslabené Francii roku 885 obléhali a téměř dobyli Paříž. Málem se jim podařilo podmanit si celou Anglii, ale král anglosaského království Wessex, Alfréd Veliký (849-899), se jim nakonec úspěšně postavil.
I tak byla Anglie 80 let rozdělena na králi Wessexu ovládanou jižní a jihozápadní část, a Vikingy ovládanou severní část. Roku 954 byl poslední z nich, Erik Bloodaxe (neboli Krvavá Sekera), vyhnán a zabit. Pak došlo ke sjednocení Anglie.
Proč byli tak úspěšnými dobyvateli?
Vikingové byli skvělí bojovníci, to ale neznamená, že by v boji vždy vítězili. Velice často ale ano, a to hned z několika důvodů.
V první řadě rádi využívali momentu překvapení a také okamžiků, kdy byla napadená země oslabená, ať už vnitřním konfliktem, nebo válkou se svými sousedy. Jakožto dobří obchodníci rovněž přesně věděli, kde se nachází velké bohatství.
I jejich velmi kvalitní a různorodá výzbroj jim při výpadech hodně pomáhala. Stejně jako fakt, že cvičení se v boji bylo povinné pro všechny vikinské muže. Jejich útoky pak byly pečlivě plánované a společnost organizovaná a disciplinovaná.
Vikinská hierarchická společnost
Vikingové rozlišovali tři socioekonomické třídy. Thralové byli nejnižší z nich. Šlo o otroky, kteří nuceně pracovali na farmách a v domech, byli důležití zejména pro rozvoj infrastruktury.
Nové sluhy získávali Vikingové z ciziny, případně šlo o potomky stávajících otroků. Využívali je i jako zboží, když je prodávali do arabských zemí výměnou za stříbro. Další společenskou vrstvou byli Karlové, což byli drobní, ale svobodní rolníci.
Vlastnili farmy, půdu i dobytek. Nejvýše postavení, jakási vikinská aristokracie, byli Jarlové. Ti disponovali velkým bohatstvím, vlastnili rozsáhlé pozemky, koně a mnoho otroků. Když zemřel Jarl, byli jeho otroci zabiti a uloženi do hrobu společně s ním.
Ženy nebyly podřadné!
Postavení vikinských žen ve společnosti bylo rovnoprávné. Mohly dědit po mužském předkovi, neprovdaná žena vedle majetku i titul a práva z něj plynoucí. Ovšem jen do doby, než se vdala, pak vše přešlo na jejího nového manžela.
Když dívka dosáhla věku 20 let, byla považována za nezávislou a mohla o sobě sama rozhodovat. Kromě výběru manžela, toho jí určila její rodina. Vdovy měly stejný status jako svobodné dívky. Každá žena se mohla rozvést a znovu vdát.
Dokonce spolu muž a žena mohli žít i bez sňatku a mít i děti, nerozlišovalo se mezi manželskými a nemanželskými potomky. Ženy často působily jako kněžky a věštkyně, mohly se účastnit i bojů.
Co vedlo Vikingy k výpadům?
Vikingové měli rozvinuté zemědělství včetně rybolovu, byli úspěšnými obchodníky, věnovali se sportu a hrám, dokonce psali ságy a básně. Co je tedy přimělo k výbojům do Evropy? Dle historiků pro to mohli mít několik důvodů.
Možná to bylo přelidnění Skandinávie a nedostatek zemědělské půdy, co přimělo tamní muže, aby našli nová území k osídlení. Další příčinou mohla být násilná christianizace (pokřesťanšťování) pohanů, za kterou stál hlavně franský král Karel I. Veliký (747–814).
Někteří vědci hovoří také o souvislosti se zhoršenými podmínkami pro obchodování, zejména s východními zeměmi, po zániku Západořímské říše v roce 476.
Nedostatek žen kvůli polygynii
Dr. Mark Collard, profesor archeologie z britské Univesity of Aberdeen, však tvrdí, že příčina byla zcela jiná – sex! Vzhledem k tomu, že aristokracie, tedy Jarlové, měla povolenou polygynii (více manželek najednou;
jde druh polygamie, což znamená více partnerů), čehož hojně využívala, nedostávalo se žen běžným Vikingům. To zvyšovalo agresi a napětí ve společnosti. Zejména mladí muži cítili potřebu zvýšit svoji společenskou prestiž tím, že si opatří více žen.
A když je nenacházeli doma, vypravili se pro ně do ciziny. Na výbojích navíc zbohatli. Collardovu domněnku potvrzuje zkoumání DNA lidských ostatků nalezených na Islandu.
Zatímco ty mužské byly téměř vždy severského původu, ženské vykazovaly přítomnost genů jiných národů, těch jejichž území si Vikingové podrobili během svých výpadů. Touha po uznání a zachování rodu zkrátka nezná hranic.
