Jedovatá zvířata jsou nerovnoměrně zastoupena na všech kontinentech vyjma Antarktidy, těmi nejtypičtějšími jsou hadi.

Jejich největší koncentraci naleznete v Austrálii, kde žije 21 z 25 nejjedovatějších hadů světa!

To může být způsobeno absencí predátorů a nutností přizpůsobit se krutým pouštním podmínkám. Ale zhruba 2 000 kilometrů jihovýchodním směrem na Novém Zélandu naopak na žádného jedovatého hada nenarazíte. Zde není nutné opatrně našlapovat.

Dokonce se zde nevyskytují téměř žádná jedovatá zvířata. Až na jedovatého pavouka katipo (Latrodectus katipo). Tento příbuzný černé vdovy, je však velmi vzácný.

Hadi jsou jedem vybaveni primárně k usmrcování své kořisti, slouží jim však i jako velmi účinný prostředek k obraně. Například počty obětí zmije paví (Echis carinatus) jdou do tisíců.

Tento jen maximálně 60 cm dlouhý had rozsévá smrt na území jižní Asie, nejvíce úmrtí má na svědomí v Indii. Existuje sice sérum, ale aby bylo účinné, musí být podáno maximálně do hodiny.

Neléčené uštknutí je smrtelné téměř ve třetině případů. Dosud je známo zhruba 3 500 druhů hadů, jedovatá je více než desetina z nich. Mezi nejjedovatější patří zástupci z čeledi korálovcovitých (Elapidae).

Nejnebezpečnější jsou africké mamby (Dendroaspis), australské pakobry (Pseudonaja) a kobry (Naja) vyskytující se v Africe a Asii.

Jedové žlázy hadů se vyvinuly ze slinných žláz. Jejich jed je směs několika látek převážně bílkovinné povahy, která působí na nervový a cévní systém jejich obětí.

Nejúčinnější složku jedu tvoří neurotoxiny, které paralyzují nervovou soustavu, způsobují ochrnutí a zástavu dechu. Kardiotoxiny jsou zodpovědné za poruchy srdeční soustavy.

V jedu jsou dále obsaženy aminokyseliny, proteiny a enzymy, které slouží k natrávení potravy.