Poturčenec horší Turka. Tohle přísloví se zachovalo v naší tradici jako vzpomínka na osmanskou elitní pěchotu, před kterou se několik století třásl Balkán i východní Evropa!

Do řad uherského vojska vpadly jednotky osmanské jízdy zvaní spahiové.

Přestože se tento nájezd muslimů podařilo vojskům českého a uherského krále Ludvíka Jagellonského (1506–1526) odrazit a jeho jízda je dokonce pronásledovala, úspěch křesťanů neměl mít dlouhého trvání.

Na otevřené řady Ludvíkova vojska zaútočila další vlna turecké jízdy a uherský útok rytířů byl zastaven druhým sledem nepřátel. V tu chvíli probíhala nerozhodná bitva u uherského Moháče (dnešní jižní Maďarsko) asi hodinu.

Zvrat měl nastat vzápětí, když vyrazil třetí sled mohutné armády osmanského sultána Sulejmana I. Nádherného (1494–1566). Na Evropany zaútočili členové Sulejmanovy osobní gardy – fanatičtí a nebojácní janičáři.

Drsní pěšáci ozbrojení zahnutými šavlemi, luky a puškami způsobili rozpad uherských řad a nepřímo i smrt krále Ludvíka, který se na útěku utopil v močálu.

Rozpínaví Osmané ovládli Evropu

Psal se 29. srpen 1526 a následky prohrané bitvy byly strašlivé zejména pro Uhry, když do jejich země po následující staletí dotírala vojska tureckých Osmanů. Pro Čechy debakl u Moháče zase znamenal dlouhou podřízenost habsburské dynastii.

Ale vraťme se k janičářům, kteří mezi roky 1330 až 1826 tvořili základ pěšího vojska rozpínavé osmanské říše.

Státní útvar vznikl počátkem 14. století na území Malé Asie a již v 16. století se rozpínal od Egypta až téměř po Vídeň.

Za rozmachem turecké mocnosti stála kromě agresivity jejích neomezených vládců – sultánů, početné vojsko i nejednotnost Evropanů a geniální taktika daně krve. Vymyslel ji zřejmě osmanský sultán Murad I. (asi 1319–1389). V čem spočívá?

Každé nemuslimské území dobyté Osmany má za povinnost odvést určité procento vybraných chlapců ve věku mezi 7 a 12 lety do služeb vojska pěších janičárů!

Tyto nedobrovolné vojáky pocházející hlavně z řad balkánských Slovanů čekal daleko od domova tvrdý vojenský výcvik, výuka tureckého jazyka a hlavně „vymytí mozku“ ve jménu sultána a islámu.

Cílem rekrutace bylo oslabení porobených zemí o muže a neustálý přísun fanatických vojáků. Od poloviny 16. století však některé chudé rodiny posílaly syny do janičárských oddílů dobrovolně, kvůli financím. Janičáři proto znali i odlehlé části říše.

Jejich nebojácné jednotky zvané orty (každá orta měla 100 až 500 mužů) stály uprostřed bojové formace, často kryté za opevněním, spolu s dělostřelci. Vpředu a po stranách oddílů byla připravena lehká jízda, která jako první útočila na nepřítele.

Jízda složena z rodilých Osmanů byla však svolávána jen v době války, zatímco janičáři tvořili stálou a především defenzivně cvičenou armádu.

Skončili na kůlech

Janičáři, kteří byli ještě v 16. století nejlepší pěchotou světa, se zúčastnili mnoha bitev. Nechyběli u vítězství nad Srby na Kosově poli 15. června 1389, dobytí byzantské Konstantinopole roku 1453 i celého Balkánu v průběhu let.

Zúčastnili se i dvou neúspěšných obléhání Vídně. Zrušení daně krve roku 1683 však způsobilo úpadek bojeschopnosti těchto jednotek. Od konce 17. století se mezi ně hlásili turečtí řemeslníci, kupci i spodina.

Členové této „kasty“ vyžadovali stále víc výhod, bezdůvodně vraždili i Turky a postupně ovládli chod osmanské říše. Roku 1808 dokonce zabili sultána Selima III. (1761–1808), jenž se je pokusil zrušit!

Po debaklu janičárů při řeckém povstání je nechal sultán Mahmut II. (1785–1839) 15. června 1826 na istanbulském Koňském náměstí rozstřílet děly. Další tisíce z nich nařídil setnout, uškrtit nebo nabodnout na kůly.