„To není pravda!“ reaguje Albrecht z Valdštejna, toho času bývalý vrchní velitel císařské armády, na zprávy, že jeho nástupce v čele vojsk Katolické ligy, hrabě Tilly, vyplenil Magdeburg.

Během šíleného masakru v saském městě zahynulo v květnu 1631 na 25 000 jeho obyvatel.

Císařští žoldáci jejich těla hromadně házeli do řeky Labe prý „rybám na pokrm“. „Kde je ten Lev ze severu?“ ptali se zoufalí lidé z Magdeburgu, předtím než město definitivně padlo.

Marně doufali, že jim na pomoc přichvátá švédský král Gustav II. Adolf (1594–1632), který v Německu se svou armádou v rámci třicetileté války operuje již od července 1630. Pravdou však je, že jediné, co slavného válečníka ze severu zbrzdilo, aby je zachránil, byli sami Němci.

Protestantská knížata a kurfiřti z německých zemí jsou v té době nejednotní. Najít společnou řeč se jim daří až právě po magdeburské hrůze. Na švédskou stranu se vzápětí staví se svou armádou saský kurfiřt Jan Jiří (1585–1656). Společně pak táhnou k Lipsku.

Počasí je nezastaví

„V tom sychravém ránu jsem rozkázal zatroubit k pochodu,“ vzpomíná na 17. září 1631 sám Gustav Adolf. Nad Saskem se vznáší mlha, občas zaprší. Jeho 26 000 mužů a 16 000 vojáků kurfiřta Jana Jiřího přesto neohroženě postupují dál.

Zhruba po hodině a půl pochodu spatří zadní voj nepřítele. Kolem deváté ranní již císařští zaujímají u Breitenfeldu pár kilometrů severně od Lipska bojové postavení.

Jejich mohutné bataliony, každý až o 2000 mužích (dohromady mají císařští k dispozici asi 36 000 vojáků), každopádně vzbuzují respekt.

Střelci mají přednost

To švédský král volí jinou taktiku – novou… Své muže staví tak, že na první pohled působí značně chabým dojmem. Při nadcházející dělostřelecké palbě se to však ukáže jako klíčové. Když mezi řídké řady Švédů dopadne císařská kule, nenapáchá takové škody.

Gustav Adolf na rozdíl od svého protivníka Tillyho (1559–1632) také mnohem více sází na palné zbraně. Zatímco v císařské armádě mušketýři střeží kopiníky, v té protestantské kopiníci hlídají mušketýry.

Kurfiřt vzal do zaječích

„Oni, když nás viděli pochodovat jim vstříc, vykročili proti nám a přišli tak blízko, až se naše prapory spojily, a tak dlouho jsme se kopími přeli, než se Bohu zlíbilo dát nám vítězství a vyhnat je,“ popisuje válečnou vřavu u Breitenfeldu seržant John Forbes, jeden ze Skotů bojujících v Gustavově armádě.

To na Sasy není spolehnutí. Pod tlakem císařských berou do zaječích a traduje se, že kurfiřt Jan Jiří pustil otěže svého koně, až když byl dobrých 25 kilometrů od bojiště.

Na oslabené protestanty v tom okamžiku útočí těžká jízda Gottfrieda Pappenheima (1594–1632), ale Švédové odrazí celkem sedm jejích ataků. Válečná štěstěna přece jen více přeje Gustavu Adolfovi.

Zraněný Tilly nakonec z boje jen taktak vyvázne a neupadne do zajetí. V šest hodin večer je po bitvě – první, která v dosavadním průběhu třicetileté války skončila jednoznačným vítězstvím protestantské strany.