„Adieu myšičko,“ loučí se v dopise se svým ženichem Františkem Štěpánem Lotrinským rakouská arcivévodkyně Marie Terezie. Aby si ji mohl vzít, musel se vzdát svého dědičného území. Přesto je to láska jako trám.
Také Marie Terezie (1717–1780) musí kvůli sňatku s málo urozeným chotěm podepsat dokument, v němž souhlasí, že se vzdá dědických práv, pokud se císaři a jejímu otci Karlovi VI.
(1685–1740) ještě narodí mužský potomek. Učiní tak s lehkým srdcem.
Do svého nastávajícího chotě je bláznivě zamilovaná. Kdo z příslušníků šlechty má v 18. století takové štěstí a může se provdat či oženit z lásky?!
Když si František Štěpán Lotrinský (1708–1765) 12. února 1736 vede svoji nevěstu k oltáři, nemůže tušit, že se z ní jednoho dne stane mocná vládkyně a z něj samotného římský císař…
Chlapci chybět nebudou
Prvním úkolem mladého páru je zplození mužského potomka. Císař Karel VI. netouží po ničem jiném. Když se jemu samotnému nedaří, tak ať má aspoň štěstí jeho milovaná dcera. Radost mu Marie Terezie ovšem za jeho života neudělá.
Všechny tři děti, které přicházejí na svět do října 1740, jsou děvčátka. Karel VI. cítí zklamání. Zároveň si ponechává optimismus.
Po narození druhé vnučky Marie Anny (1738–1789) pouští panovník mezi obecenstvo divadla 100 holubic, které na stužkách nesou milou rýmovačku: „Tam, kde krásné panny jsou, chlapci chybět nebudou.“
Vytoužený následník trůnu přichází na svět až jako čtvrté dítě Marie Terezie a Františka Štěpána 13. března 1741. Jde o budoucího císaře Josefa II. (+1790).
Po něm následuje ještě 12 dětí, z toho další čtyři synové. Z celkem 16 dětí se dospělosti dožije 10. Věkový rozdíl mezi nejstarším a nejmladším z nich činí 18 let.
Politické figurky
V dětském křídle vídeňského paláce Hofburgu to šumí jako v úle. I když každý z potomků Marie Terezie dostává vlastního vychovatele, panovnice se dohledu nad svými dětmi nevzdává. Je autorkou řady instrukcí jak pro učitele svých dětí, tak pro ně samotné.
A radami je zasypává i v dobách, kdy řada z nich již sedí na trůnech jiných evropských zemí.
Třebaže Marie Terezie má všechny své děti ráda, vidí v nich především figurky na šachovnici sňatkové diplomacie. Sama zapomíná na štěstí, že se kdysi mohla provdat z opravdové lásky.
Ze svých dcer takový „komfort“ dopřeje jen své nejmilejší Marii Kristině (1742–1798), jíž se v rodině říká Mimi. V roce 1766 schválí její sňatek se saským vévodou Albertem (1738–1822).
Není divu, že ostatní sourozenci na Mimi žárlí. A jak se asi musí cítit její sestry, provdané proti své vůli…
Nepovedená svatební noc
Snad nejhůře z rakouských arcivévodkyň dopadá Marie Karolína (1752–1814), jejímž chotěm se stává vyhlášený neotesanec, neapolský a sicilský král Ferdinand IV. (1751–1825).
O dávce jeho taktu svědčí jeho slova, když se ho ptají na svatební noc a novomanželku. „Spí jako mrtvá a potí se jako prase,“ odpovídá bez okolků Ferdinand.
Ubohá Marie Karolína nachází útěchu v politice a podle mnohých směle může konkurovat i své matce. Do politiky se vměšuje také další z dcer Marie Terezie, a to Marie Amálie (1746–1804), nešťastně provdaná za vévodu z Parmy.
Její kroky se však u Marie Terezie nesetkávají s pochopením, a když dcera odmítá vyslyšet její rady, rakouská panovnice s ní přerušuje písemný styk.
