„V historii jsou okamžiky, kdy je třeba něco udělat. Já jsem se snažil. Teď je řada na vás. Je vás 14 milionů, tak teď udělejte něco vy,“ prohlásí mladý student, který se v bolestech svíjí na nemocničním lůžku.
Jen před několika málo dny škrtl sirkou, aby svůj milovaný národ vyburcoval k boji za jeho vlastní důstojnost. Jmenuje se Jan Palach.
Mladý a nadějný. Tak popisují přátelé a známí Jana Palacha (1948–1969). Chlapec, který zbožňuje četbu a dějepis, má celý život před sebou. Touží po studiu na Filozofické fakultě, osud ho však nasměruje na Vysokou školu ekonomickou.
Právě tady ho zastihne roku 1968 pražské jaro, které vítá s nadšením. V minulosti projde dvouměsíční studentskou brigádou v Sovětském svazu, kde přichází o veškeré iluze a vytvoří si k němu doživotní odpor.
Pochodně Západu
Po vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa v noci z 20. na 21. srpna se Palach prochází obsazenou Prahou a fotí. Zachycuje nejen tanky, ale také odpor občanů, kteří se v návalu zoufalství vyrovnávají se zradou každý po svém. Mezitím se mu v hlavě honí myšlenka, že s celou situací musí něco udělat…
Pach benzinu
Píše se 15. leden 1969, když se účastní rodinného pohřbu. Druhý den se, bez vědomí rodiny, vydává zpět do Prahy, kde na vysokoškolských kolejích sepíše dopis, určený ke zveřejnění.
Mladý muž, kterému je celý život zbrklost a nerozvážnost cizí, se nakonec vydává k Václavskému náměstí. Jeho kroky naleznou cíl u rampy Národního muzea několik minut před čtvrtou hodinou odpoledne. Ještě naposledy se kolem sebe rozhlédne.
To, co vidí, mu láme srdce a zvedá žaludek. Pak z aktovky vyndává lahvičku s éterem, který si nanáší na obličej, celý rituál završí kanystry s benzinem. Nakonec škrtá sirkou.
„Strašně se z něho čoudilo, lítaly plameny na všechny strany. Běžel jako zběsilý směrem k Domu potravin. Lidé za ním utíkali jako za hořícím zjevením,“ popíše celou událost řidič ostravské televize Broněk Kuliga.
Šokující impulz
Přivolaná sanitka chlapce odváží do Legerovy ulice, na specializované oddělení léčby popálenin. Na Václavském náměstí se mezitím lidé sklánějí nad dopisem, který objeví v Palachově tašce. Právě na něj se mladý muž snaží celou dobu z posledních sil upozornit.
„Vzhledem k tomu, že se naše národy ocitly na pokraji beznaděje, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit lid této země následujícím způsobem…“ Zpráva o „hořící pochodni“ která vzplane celé zradě na protest, se šíří rychlostí blesku.
Student nakonec po třech dnech umírá. Palachovo přání splní lidé až v roce 1989, kdy se v rámci „Palachova týdne“ rozhodnou bojovat za lepší život. I když jsou demonstrace násilím rozehnány, ukážou, že protest proti režimu není jen prázdným výkřikem do tmy. Vše nakonec vyvrcholí sametovou revolucí.
