Smyslem jejich života byl boj a zabíjení. Přesto nešlo o žádné kruté hrdlořezy, válčili pro svou čest a slávu. A také pro ni umírali. Jak ale rytíři, tito muži pevných morálních zásad, vlastně snášeli neustálé zabíjení? Měli z něj potěšení nebo jim bylo lhostejné?

Válce proti terorismu, kterou rozpoutal George W. Bush po útoku na newyorská dvojčata 11. září 2001, se dnes někdy říká 10. křížová výprava.

Prvních 9 křižáckých tažení posvěcených papežem proběhlo mezi léty 1095 a 1271. Cílem křižáků tehdy bylo osvobodit Svatou zemi a Jeruzalém z područí arabských muslimů. Také dnes jde o tažení proti islámu. Jak se liší tehdejší a dnešní vojáci?

Zabíjejí se stejným nadšením nebo naopak lhostejností, i když je dělí propast více než sedm staletí?

Alkohol, násilí a noční můry

Z válek v Iráku a Afghánistánu se dnes vojáci často vracejí s trvalými psychickými následky, tzv. posttraumatickou stresovou poruchou. Stejné to bylo po jakékoliv moderní válce – ve Vietnamu, v obou světových válkách, v Koreji nebo v Bosně.

Tito veteráni trpí depresemi a nočními můrami, propadají závislosti na alkoholu a drogách. Jsou agresivní k lidem ve svém okolí. Byli snad křižáci odolnější? Anebo měli po návratu z tažení stejné problémy?

Libovali si v násilí?

Nejnovější výzkumy ukazují, že rytíři sice byli profesionálové, zabíjející z nutnosti, často pro ně ale nebylo lehké se s vražděním psychicky vypořádat.

Podle dánského historika Thomase Heebøll-Holma z university v Kodani nebyli rytíři žádní krvežízniví psychopati, kteří zabíjeli pro radost. Středověcí lidé si nelibovali v násilí o nic více než my. Přestože byl tehdejší svět daleko drsnější a krutější než je dnes.

Jak ochránit svou rodinu

Ve středověku byly úřady příliš slabé na to, aby zajistily právo a pořádek pro všechny. Často bylo na každém jednotlivci, aby ochránil sebe a svou rodinu. Proto byli i obyčejní lidé nuceni zabíjet, a to dosti drastickým způsobem, aby se ochránili.

„Moderní vojenská psychologie dnes umožňuje číst středověké texty novým způsobem – můžeme lépe pochopit vnímání násilí ve středověku,“ tvrdí Thomas Heebøll-Holm.

Tento dánský vědec studoval například Knihu rytířství, kterou napsal v 1. polovině 14. století francouzský rytíř Geoffroi de Charny (1300 – 1356). Popisuje v ní těžké psychické problémy mnoha rytířů pramenící z otřesných zkušeností z bojů.

Jejich nejbližší přátelé byli často doslova rozsekáni na kusy a oni sami museli opakovaně a brutálně vraždit, pokud chtěli přežít.

Vraždit jen za správnou věc

Rytíř Geoffroi De Charny popisuje u svých spolubojovníků stavy nespavosti, nechutenství nebo pocity zmaru a beznaděje. To jsou projevy, kterými trpí i dnešní vojáci a které jsou typické právě pro posttraumatickou stresovou poruchu.

Podle De Charnye existuje jediné řešení, jak těmto problémům uniknout. Rytíři musí bojovat za správnou věc, které hluboce věří. To jim pomůže stres zvládnout.

Jak vypadal pravý rytíř?

Umíme si představit typického středověkého rytíře? Projevoval statečnost v boji, byl věrný svému králi, bránil křesťanskou víru, ochraňoval vdovy a sirotky.

Bojoval oblečen do těžké kovové zbroje a byl vyzbrojen štítem, mečem a dlouhým třímetrovým kopím, někdy také sekerou, kladivem nebo palcátem. V dobách míru se rytíři utkávali na turnajích, kde bojovali pomocí dřevce nebo meče.

K pasování na rytíře byla potřeba, aspoň v počátcích rytířských dob, prokázat statečnost a věrnost.

3 koně na 1 rytíře

Nejcennějším majetkem rytíře byl kůň. Každý rytíř měl nejméně tři – válečného do bitvy, který musel unést až 100 kilogramů a sám byl obrněný. Na válečném koni se také účastnil turnajů. Na jezdeckém koni rytíř cestoval a soumar nesl veškerý jeho náklad. Některé koně rytíři dokonce cvičili k tomu, aby napadali a zraňovali nepřítele.

Příprava na rytířský život

Výcvik rytíře začínal už v útlém dětství. Do 7 let chlapce vychovávala matka, pak sloužil jako páže svému rytíři. Cvičil se zbraněmi, otužoval se, jezdil na koni. Ve 14 letech se z pážete stal panoš a mohl už nosit meč. Žil s rytířem, svým nynějším pánem.

Pomáhal mu s oblékáním brnění, účastnil se s ním bitev a turnajů. Trénoval boj s mečem, jízdu na koni, střelbu z luku a zápas. Překonával útrapy, hlad, zimu a únavu, které občas se svým pánem zažíval. Byla to dobrá příprava na rytířský život. Ale teprve když prokázal odvahu ve skutečném boji, mohl být pasován na rytíře.

2 bitvy jednoho panovníka

Zažít velkou rytířskou bitvu nebylo až tak časté, jak by se dnes mohlo zdát. Vojenská tažení často velkým střetnutím nekončila, někdy docházelo jen k nájezdům (tzv. rejsám) nebo k obléhání měst. Vznikaly patové situace, které se řešily diplomatickou cestou.

Například za 25 let dlouhé vlády Přemysla Otakara II. (1253 – 1278) došlo jen ke dvěma velkým rytířským bitvám – u Kressenbrunnu (1260) a na Moravském poli (1278).

Lučištníci převálcovali rytíře

Nejsilnější jednotkou na bojištích 11. až 13. století byl právě těžkooděný jezdec, tedy rytíř. Pěchota je špatně vyzbrojena a vycvičena, její úlohou je umírat pro svého krále. Často se proto objevuje spíš v posádkách hradů a měst.

Teprve později, ve 14. století, úloha pěchoty znovu vzroste. Rytířství zaniká s koncem středověku na přelomu 15. a 16. století. Přispěl k němu rozmach lučištníků, kteří dokázali zničit do té doby neporazitelnou těžkou rytířskou jízdu.

Šípy proniknou rytířským brněním

Legendární se stala porážka dvakrát početnějšího francouzského rytířského vojska Angličany v bitvě u Kresčaku 26. srpna 1346, ve které padl i český král Jan Lucemburský (1296 – 1346).

Hlavní podíl na tomto drtivém vítězství měli právě angličtí lučištníci, kteří tvořili až 2/3 všech mužů v poli. Jejich počet dnes odhadujeme na 11 200. Byli vyzbrojeni 2 metry dlouhými luky vyrobenými z tisu.

Šípy, které měly dostřel až 270 metrů, byly opatřeny úzkými hroty, které dokázaly proniknout kroužkovou zbrojí a na krátkou vzdálenost i pláty rytířského brnění. Každý lučištník dokázal vystřelit 10–12 šípů za minutu.

Jak zvládnout zabijáky

Rytíř je pro nás dodnes symbolem cti, statečnosti a šlechetnosti – byl velkorysý, statečný, štědrý, ochotný pomáhat slabým a bezbranným, zbožný, věrný králi a své dámě, kterou si vyvolil.

Dnes se ale někteří vědci domnívají, že tyto rytířské zásady byly vytvořeny čistě účelově. Když už vznikaly armády perfektně vycvičených zabijáckých monster, musel se přece najít způsob, jak je zkrotit, aby se nevymkly kontrole. Tím byl právě rytířský kodex cti a jeho důsledné dodržování.