„Uvažujte o tom, má sestřenko, a snažte se přijít na to, komu byste měla důvěřovat,“ píše Fridrich Veliký na počátku roku 1758 Marii Terezii. Války, které spolu vedou, už příliš vyčerpávají pruskou státní pokladnu.
Rád by se proto s rakouskou panovnicí domluvil na míru. Jenže Marie Terezie má stále bojovnou náladu…
„Čechy jsou nebezpečná past,“ uvědomuje si Fridrich II. (1712–1786) a svoji pozornost s dalším válečným rokem 1758 zaměří na Moravu. Hodlá dobýt Olomouc. Věří, že si tak otevře cestu k samotné Vídni.
Svého protivníka Leopolda Dauna (1705–1766) ovšem nechává v domnění, že Prusové chystají opět vpád do Čech. Rakouský maršál proto mohutně opevňuje hranice. O to větším překvapením pro něj je, když se Prusové na počátku května 1758 zjeví na Moravě.
Inženýři počítali špatně
Pruské dělové koule padají k zemi v bezpečné vzdálenosti od hradeb Olomouce. Zato střely obránců opevněného města nacházejí spolehlivě své cíle v pruských zákopech. Fridrich II. zuří. Jeho inženýři se dopustili chyby a špatně propočítali nutné vzdálenosti.
U moravské metropole nic nevychází podle jeho plánů. Ani Daun se nemá k tomu, aby se s Fridrichem pustil do rozhodující bitvy. Sen pruského krále o pokoření Olomouce do poloviny června se rychle rozplývá.
Poslední naděje teď Fridrich vkládá do velkého zásobovacího konvoje, který míří na Moravu z Horního Slezska. Stovky plně naložených vozů vezou Prusům munici, potraviny i peníze na výplaty vojáků. Konvoj doprovázejí po zuby ozbrojené stráže i noví rekruti.
Takový přesun nemůže pozornosti Rakušanů prostě uniknout. „Vyřiďte je. Spoléhám na vás,“ úkoluje Daun svého podřízeného Gideona von Laudona (1717–1790).
Ztrácí zbytečně čas
Třebaže Laudon nemá k dispozici dostatek mužů, vrhá se 28. června 1758 na pruský konvoj poblíž vsi Guntramovice. Po pěti hodinách urputného boje se sice Rakušané stahují, ale Prusové utrpěli citelné ztráty.
Místo aby oželeli několik vozů a urychleně vyrazili se zbytkem k Olomouci, pouštějí se raději do obnovy konvoje. Ztrácejí tak cenný čas, což se jim podle moderních historiků stává osudným.
Rakušané pod taktovkou Laudona zkonsolidují své síly a 30. června se znovu, tentokrát u Domašova nad Bystřicí, vrhají na pruský konvoj, který se mezitím dal opět do pohybu.
Ve správném okamžiku udeří na hlavní část konvoje. „Prusové se v sebezáchovném zmatku kryli vozy a zoufale se bránili chaotickou střelbou,“ líčí pruský masakr současný historik Karel Richter.
Umírá, je zraněno nebo zajato skoro 3500 Prusů oproti 600 Rakušanům. Vítězové ukořistí přes 2000 koní i vojenskou pokladnu naditou 2 000 000 pruských tolarů.
Podvůdek na závěr
Fridrich II. je po zprávách o rozprášení svého zásobovacího konvoje vzteky bez sebe. „Veličenstvo nevěří zprávám, které dostává. Rozčiluje se, když jsou jiné, než by chtěl,“ poznamenává ke královu rozpoložení jeden z jeho generálů.
Fridrich ví, že Olomouc je ztracena. Moravu musí opustit dřív, než mu Daun odřízne cestu. Ještě však stihne rakouskému nepříteli připravit menší podvůdek. Vysílá do Slezska rychlého posla se vzkazem, aby se tamní pevnost Nisa připravila na příchod armády.
Dotyčný muž se nechává se zprávou chytit. Zatímco Daun přesouvá své jednotky k hranicím Moravy a Slezska, aby zabránil Fridrichovi v ústupu, pruský lišák si to namíří do východních Čech.
Na chvíli obsadí Hradec Králové a pak v červenci 1758 přes Broumov, Frýdlant a Kladsko mizí do Slezska.
