Skřípot brzd, náraz. Mladá žena letí vzduchem. Kolem zraněné se vzápětí vytvoří chumel lidí, někdo sáhne po mobilu a naťuká číslo záchranky. „Bolí to?“ zeptá se jeden z přihlížejících. Zraněná dívka zkřiví ústa a beze slova přikývne.

Kdyby se k ní tazatel sehnul a podíval se jí do očí, všiml by si rozšířených zorniček. Žena rychleji dýchá a zvýšil se jí tep, prožívá totiž nejsilnější reakci organismu. Cítí akutní fyzickou bolest. Informace o ní právě doputovala do jejího mozku.

Buňky všechno vidí!

Jakmile sáhneme na rozpálenou plotnu nebo se při krájení cibule řízneme do palce, speciální buňky zvané nociceptory, uložené v každém kousku našeho těla, vysílají pomocí nervových vláken signály, že cítíme bolest.

Každý ze tří druhů těchto buněk přitom má na starosti něco jiného. První vnímá mechanické poškození tahem, tlakem nebo vibrací (třeba zlomeninu kosti), druhý tepelné změny (opaření, popáleniny) a třetí tvoří volná nervová zakončení zachycující bolest.

Sviští 13 metrů za sekundu

Z receptorů putuje zpráva po nervových vláknech dvojího typu do míchy. Pomalejší vodiče typu C vedou informaci rychlostí 0,5 až 3,5 metru za sekundu, rychlejší typu A dosáhnou až na 7 až 13 metrů za sekundu.

Protože jsou oba v jednom nervovém svazku, dochází při přenosu k přeskakování informace z jednoho vlákna na druhé.

Imunitní systém je pozadu

Zadními kořeny míchy se zpráva o bolesti dostává do míšních zón. Tři z nich přenášejí bolest povrchovou, další tři impulzy z útrob našeho těla. Z prodloužené míchy pak informace míří přímo do mozku.

Samotná bolest je součástí vjemu stresu, který aktivuje všechny řídicí systémy v těle. Nejrychleji reaguje nervový systém, za ním následuje endokrinní (žlázy s vnitřní sekrecí) a nakonec nejpomalejší imunitní.

Přísně individuální pocity

Bolestivé impulzy ale okamžitě nastartují vegetativní nervový systém, proto se zraněný při akutní bolesti zpotí, zrychlí se mu tep i dýchání.

Informace o bolesti má po celou dobu svého putování od receptorů až do mozku stejnou intenzitu, jenže mozek každého člověka si s ní poradí trochu jinak. Vnímání bolesti je proto individuální.

Pohoda po porodu?

Novopečená maminka si přitiskne novorozence k hrudi. Ačkoli před chvílí prožila doslova fyzická muka, cítí se šťastná. Pocit nezpůsobily medikamenty, ale její tělo, které pomocí endorfinů vylučovaných při porodu utlumilo prožívanou bolest.

Vnímání bolesti u žen ovlivňuje i hormon estrogen, který blokuje receptory zodpovědné za přenos bolesti na úrovni míchy.

Co zmůže testosteron

Když se tyto receptory podráždí, dochází k jejich zcitlivění a tím se informace o bolesti rychle dostane až do mozkové kůry. Pravděpodobně proto mají ženy práh bolesti nižší a vnímají ji intenzivněji. U mužů zase ve vnímání bolesti může hrát roli hladina testosteronu.

Placebo efekt vydrží jen chvíli

Pavla už delší dobu bolí zub. Když se konečně rozhodne, že navštíví ordinaci zubaře, zavolá sestřičce a domluví si termín, zub ho bolet přestane. Nejde o zázrak, ale takzvaný placebo efekt.

Mozek začne vyplavovat endorfiny a enkefaliny (opioidy, látky schopné tlumit bolest podobně jako morfium), a tak se připraví na nepříjemnou návštěvu ordinace.

Podle lékařů má tento efekt až 40procentní účinnost, takže se dá s nadsázkou říci, že 40 pacientů ze 100 přestanou bolet zuby v okamžiku, kdy se objednají k lékaři. Jenže placebo efekt působí krátkodobě, takže se návštěvě ordinace nakonec stejně nevyhneme.