V tuhé éře totality se objevil neotřelý nápad, jak rozšířit území Československa. Jeho základem bylo oprášení myšlenky koridoru směrem k Jugoslávii, o kterém snili již politici v době vzniku Československa.

V roce 1915, když Tomáš Masaryk představoval podobu budoucího Československa, zahrnul do ní i koridor oddělující skrze Burgenland Rakousko od Maďarska a spojující ČSR a jihoslovanský stát.

Tento nápad, ke kterému se Masaryk později stavěl skepticky, získal pozornost řady českých politiků. Zástupci ČSR se jej dokonce snažili po skončení první světové války prosadit na mírové konferenci, avšak bez úspěchu.

„Naprosto nestoudné a neobhajitelné,“ řekl ke koridoru britský premiér Lloyd George.

Už během 2. světové války se však objevil podobný nápad, spojnice mezi ČSR a Jugoslávií však být umístěna v podzemí. Projektem se od roku 1944 zabýval profesor Karel Žlábek a v roce 1975 jej v podobě železničního tunelu dokončil.

Celková délka trati měla být 410 km, z toho 350 km by připadalo právě na tunely.

Výchozí stanice v ČSSR s nájezdními rampami pro osobní automobily, nádražím a technickými provozy měla být na jih od Českých Budějovic. Trať měla mít konečnou stanici na umělém mořském ostrově Adriaport, který by byl pod československou svrchovaností.

Materiál k jeho výstavbě by se získal z horniny, která by byla vytěžená při ražení tunelu.

Cesta na Jadran by se tak zkrátila na dvě hodiny. Projekt počítal i s přípojkami v Rakousku. Podle studie tehdejšího Pragoprojektu by tunelová železnice na Jadran stála v dnešních cenách asi 3 biliony korun a stavba by trvala třicet let.

Podle odborníků šlo o uskutečnitelný projekt, avšak doba mu nepřála. Vládnoucí komunisté jej smetli ze stolu mimo jiné s obavou, že skrze tunel budou českoslovenští občané utíkat na západ.