Jejich heslo zní „Jedna rána, jedna mrtvola“. Kteří odstřelovači v dějinách jich mají na kontě nejvíce? Kteří odstřelovači se zapsali do historie?
Simo Häyhä (1906 – 2002)
Simo pocházel z malého finského městečka Rautjärvi a do armády nastoupil v roce 1925. Díky zkušenostem s lovem a ostřížímu zraku byl ihned přidělen do elitní odstřelovačské jednotky.
Häyhä disponoval i ideálními fyzickými parametry – byl malý, měřil jen metr šedesát. Díky tomu si nemusel při střelbě lehat a stačilo mu, když se posadil do nějaké jámy nebo kráteru, kde číhal.
Král sniperů s obyčejnou puškou
Přestože ve 2. světové válce bojoval jen necelé 4 měsíce, stihl se proslavit neuvěřitelným počtem zastřelených nepřátel.
Získal přezdívku Bílá smrt, protože denně zastřelil 5 – 8 mužů a se svou obyčejnou puškou Mosin-Nagant M28 s klasickými mechanickými mířidly dokázal přesně trefit cíl až na 600 metrů.
Na rozdíl od dalekohledových zaměřovačů nebyla Häyhova mířidla tolik vidět, neleskla se a on mohl zůstat lépe skrytý.
Bílá smrt zabíjí
Podle oficiálních statistik zastřelil Häyhä v době rusko-finské Zimní války odstřelovačskou puškou 505 rudoarmějců, podle jeho vlastních tvrzení jich bylo 542. Dalších více než 200 mužů zabil samopalem.
V teplotách mezi -10 až -40 stupňů operoval zásadně sám, po zasněžených pláních se plížil v bílém maskovacím plášti. Odvažoval se až za ruské pozice, kde nic netušící nepřátele kosil jako kuželky.
S utrženou čelistí
Simo bojoval jen v době od 20. listopadu 1939 do 6. března 1940 – tehdy byl při nečekané přestřelce zasažen do obličeje ruským tříštivým nábojem, který mu utrhl kus čelisti. Než nejlepší sniper historie omdlel, ještě stačil útočníka zastřelit.
Z bezvědomí se probral až 13. března a do dalších válečných konfliktů se už nezapojil. Pak už nikdy nezastřelil člověka, po zbytek života mířil už jen na kachny a stal se chovatelem psů. Zemřel v 96 letech.
Vasilij Grigorijevič Zajcev (1915 – 1991)
Hrdina bitvy u Stalingradu se učil střílet pod vedením svého dědečka při lovech vysoké na Urale. V civilu pracoval jako účetní a na začátku německé invaze do Sovětského svazu byl náčelníkem finančního oddělení u loďstva.
V září 1942 se zapojil do rozhodující řeže 2. světové války, ve stalingradském kotli údajně v období od 10. listopadu do 17. prosince odstřelil 225 vojáků a důstojníků wehrmachtu, z toho 11 sniperů.
Zranění očí v boji nevadí
Zajcev sloužil u 1047. střeleckého pluku 284. střelecké divize 62. armády Stalingradského frontu a odstřelovací pušku, která je dnes součástí sbírek Stalingradského muzea, Zajcevovi osobně věnoval velitel pluku.
V lednu 1943 utrpěl Vasilij při minometném útoku zranění očí – po operaci se vrátil zpět do bojů.
Nepřítel před branami
Již během bitvy o Stalingrad se Zajcev věnoval výcviku odstřelovačů – říkalo se jim Zajčata a prý zabili dohromady přibližně 3000 nepřátel. V druhé polovině války sepsal dvě brožury pro odstřelovače.
Po skončení válečného konfliktu vedl továrnu v Kyjevě a podle jeho životního příběhu byl natočen hollywoodský snímek Nepřítel před branami.
Ljudmila Pavličenková (1916 – 1974)
Ljudmila prožila dětství na Ukrajině a když jako patnáctiletá otěhotněla, provdala se za Alexeje Pavličenka. Manželství se ale brzy rozpadlo.
V Kyjevě, kam přeložili jejího otce, se zapsala do střeleckého kroužku a protože ve střelbě z malorážky byla nejlepší ze všech, poslali ji do kurzu pro odstřelovače. Poté, co její vlast napadli nacisté, přihlásila se coby dobrovolnice do Rudé armády.
Bránila Oděsu i Sevastopol
Stala se příslušnicí stejné divize, u které v letech občanské války sloužil její otec, a snajperskému „řemeslu“ se učila rovnou v první linii. Jen během obrany Oděsy zastřelila 187 nepřátel, v říjnu 1941 byla Ljudmilina divize evakuována k Sevastopolu.
Při jeho obléhání se poprvé střetla s německým odstřelovačským esem – jejich vzájemný souboj trval dva dny a Ljudmila z něj vyšla vítězně.
Přítelkyně první dámy
V červnu 1942 už měla jako odstřelovačka 309 potvrzených zásahů a byla poněkolikáté raněna – spolu s posledními obránci Sevastopolu byla evakuována a stala se hvězdou sovětské propagandy. Spřátelila se s první dámou USA Eleanor Rooseveltovou. V roce 2015 byl o Ljudmile Pavličenkové natočen film Bitva o Sevastopol.
Marie Ljalková (1920 – 2011)
Tato československá zdravotnice a odstřelovačka se narodila v Polsku, na území dnešní Ukrajiny, a do poloviny 2. světové války pracovala jako traktoristka v kolchoze.
1. března 1942 ovšem nastoupila v Buzuluku u náhradní roty 1. československého samostatného polního praporu v SSSR a poté, co absolvovala zdravotnický kurz a základní vojenský výcvik, byla zařazena do kurzu pro odstřelovače.
Zdravotnice s puškou
Jako první československá žena se zúčastnila jako odstřelovačka bitvy u Sokolova a posléze od podzimu 1943 do jara 1944 též osvobozovacích bojů na Ukrajině.
S více než 30 úspěšnými zástřely se v létě roku 1944 vrátila do zdravotnických kurzů a s 1. tankovým praporem 1. čs. samostatné tankové brigády v SSSR coby vedoucí zdravotnice absolvovala karpatsko-dukelskou a jaselsko-gorlickou operaci.
Řád Bílého lva
Po válce absolvovala vojenskou zdravotnickou školu a v březnu 1947 byla v hodnosti důstojníka z povolání přijata do armády. Mnoho let pracovala ve vojenských nemocnicích v Praze i Olomouci, po roce 1990 byla povýšena na plukovníka ve výslužbě. Dne 28. října 2010 převzala z rukou prezidenta Václava Klause Řád Bílého lva.
