Lidé už si během staletí zkusí potetovat kde co. Ruce, nohy, trup, intimní partie, hlavu i celé tělo. Jen jedno místo odolává. Oko. Dnes už to neplatí.

Dalo by se říci, že tetování oka není nic nového. Vždyť rohovku tetuje už v roce 150 n.l. antický lékař Klaudios Galénos známý jako Galén (129–200/216 n.l.) ve snaze kamuflovat leukomatózní skvrny na rohovce.

Později sice ustupuje do pozadí, ale nezaniká. V roce 1869 francouzský oftalmolog Louis Von Wecker (1832–1903) použije černou tuš na tetování leukomu oka, kterou aplikuje pomocí drážkové jehly.

Během následujících let se vyvíjí nejen řada dalších nástrojů a způsobů tetování rohovky, ale také metody, které umožní se riskantnímu zákroku vyhnout. Navzdory tomu se však mimo medicínu objevuje nový nebezpečný trend. Sklerální tetování. Tetování očního bělma!

Něco, co ještě nikdo nemá

Objevuje se v roce 2007 v Kanadě. Tehdy Pauly Unstoppable (*1985) posedlý úpravami vlastního těla říká: „Chtěl bych něco, co ještě nikdo přede mnou neudělal a nemá.

Je ale vůbec něco takového?“ Vydavatel magazínu BME věnovaného tělesným úpravám Shannon Larratt (1973–2013) ukáže svou fotku s očima digitálně zabarvenýma do modra podle postav jeho oblíbeného románu Duna spisovatele Franka Herberta:

„Tohle by se mi líbilo.“ Proslulý tatér Howie alias Luna Cobra po chvíli přemýšlení prohlásí: „Myslím, že to můžu udělat doopravdy.“  Inspiruje se metodou platinových implantátů do bělma.

„Co kdyby se fyziologický roztok nahradil barvou?“ Rozbíhá se kolotoč příprav. Je třeba vymyslet postup, najít vhodné barvy se speciálním pigmentem, který by bránil infekci.

Dva postupy

O několik týdnů později probíhá první experimentální zákrok, který podstoupí tři dobrovolníci. Lékaři sice během příprav radí, samotného zákroku se však odmítají účastnit. Jsou zkoušeny dva postupy. První, klasickou tetovací jehlou, se ukazuje nevhodný.

Nejen proto, že je na jedno oko potřeba až 40 velmi přesných vpichů. Druhá metoda, vstřikováním, se ukazuje lepší.

Pět vpichů za minutu

Spíš než o tetování jde o změnu barvy bělma, protože v tomto případě nelze vytvářet žádné vzory.

Technika spočívá v přesném vpichu injekční jehly a vstříknutí malého množství pigmentu v kapalném roztoku s antibiotiky mezi spojivku (tenká vrstva kryjící oko) a bělmo. Na jedno oko většinou stačí 4–5 vpichů a od prvního zákrok nezabere víc než 2 minuty.

Problém však není rychlost, ale přesnost: „Je velmi obtížné dostat jehlu do správné vrstvy.“ Celá oblast má totiž hloubu necelý milimetr a stačí drobná odchylka, aby byly oko i zrak poškozeny, někdy i nevratně.

Trvalá ozdoba

Přestože do dnešního dne podstoupí zákrok desítky lidí po celém světě, lékaři varují. Riziko komplikací, někdy velmi bolestivých, je vysoké. U lidí citlivých na nitrooční tlak aplikovaná barva může vyvolat bolestí hlavy trvající i několik let.

Může dojít ke krvácení, infekci či alergickým reakcím a v případech, kdy infekce pronikne dovnitř oka i úplná ztráta zraku. Zdravotní rizika navíc nejsou jediný problém. Hrozí také potíže sociální.

„Uvědomte si, že to není kérka na rameni, kterou skryjete nebo odstraníte,“ říká Howie zájemcům. „Je to natrvalo. Barvu z bělma nikdy nedostanete ven. Už navždy budete pro většinu lidí vypadat děsivě.“

Navždy vyděděncem

Proto vyzývá mladé, aby počkali, až budou mít práci a zajištěný život. Aby to nedělali jen proto, že vyděsit sousedku je „cool“ nápad.

„Stanete se svým způsobem sociálními vyděděnci.“ Přesto se tetování bělma údajně stává módou mezi brazilskou omladinou a v některých ruských komunitách. Navíc ho údajně začínající vyžadovat některé zločinecké gangy jako důkaz příslušnosti a věrnosti.