Přijíždí na bílém koni a v lesklé zbroji. S mečem v ruce statečně čelí přesile nepřátel. Neváhá se bít o čest dámy a má vybrané dvorské chování… To je naše zakořeněná představa postavy rytíře. Skutečnost však nemohla být dále od pravdy. Víte, jací doopravdy byli středověcí rytíři?
První zmínky o rytíři jako o bojovníku na koni máme již z počátku 11. století. Rytíř (z německého „ritter“ – jezdec) té doby je neurozený elitní válečník. Rozhoduje jen odvaha a způsobilost k boji. A peníze. Bitevní kůň a zbroj stojí jmění. Rytířské ctnosti však mohou „jezdci“ nechat doma.
Děti? Udělám si nové!
Že mají rytíři chránit životy – a v první řadě dětí a žen? Šlechtic John Marshal (1105–1165), kterému v žilách koluje normanská krev, poruší dohodu s anglickým králem Štěpánem III. (1096–1154).
Rozzuřený vladař posadí Johnova pětiletého syna na katapult a vyhrožuje, že dítě odpálí, pakliže se rytíř nevzdá. Chrabrý John pouze vzkřikne přes hradby:
„Mám ještě kladivo a kovadlinu na ukování lepších synů!“ Naštěstí král blafuje a chlapec přežije bez úhony.
S dámami i bez rukaviček
O pár let později se rytířem mohou stát pouze urození mladí muži. Rytíř musí být nejen statečný a věrný, ale také štědrý a šlechetný. Obzvláště pak musí být ohleduplný k ženám. I toto pravidlo má však své výjimky, nad kterými nám dnes zůstává rozum stát.
Slavný básník a trubadúr Chrétien de Troyes (1130–1183) píše:
„Pokud rytíř najde dámu samotnou, měl by si radši podříznout hrdlo než ji zneuctít.“ Pokud je však dáma v doprovodu jiného rytíře a ten je v souboji poražen, pak si vítěz „může s dámou činit, co se mu zlíbí, aniž by na něm ulpěla hanba či vina.“
Masakr pod taktovkou rytíře
Násilí je přirozeným aspektem rytířského života. Mezi sebou se ale zabíjejí neradi. Nepřátelské rytíře radši vezmou jako rukojmí a obdrží za ně tučné výkupné. K ostatním lidem už tak milostiví nejsou.
Během války osmi svatých (1375–1378) dobude sir John Hawkwood (1320–1394) roku 1377 severoitalskou Cesenu. Pak muži vyvraždí téměř všechny obyvatele města – včetně žen a dětí. Prameny uvádějí počet obětí mezi 2500–5000.
Nezkrotná vojenská síla
O moc lepší to není s rytíři ani v bitvě. Vynikají sice brutální silou a skvělými individuálními schopnosti, často ovšem nejsou schopni jakéhokoliv týmového výkonu, natož pak poslouchat cizí rozkazy.
Před bitvou jsou schopní maximálně se srovnat do řad a i zde se hádají o to, kdo bude mít tu čest jako první vyrazit do boje. Zůstat v záloze je pro ně nečestné a představuje to veřejné zostuzení.
Jakýmikoliv střelnými zbraněmi opovrhují a považují je za vhodné pouze pro neurozenou pěchotu. Paradoxně je pak právě střelné zbraně, proti kterým se rytíři neumí bránit, vytlačí z bitevních polí do kronik a legend o rytířském chování.