Princezna Isabela protočí oči v sloup. Vdát se za takového ohavu, kterému všichni říkají ženským jménem nechce. Nakonec jí ale nic jiného nezbývá, dynastické sňatky jsou dynastické sňatky. Její postelí ovšem projde hezká řádka milenců.

Španělsko je v polovině 40. let 19. století důležitou evropskou zemí.

Vliv v ní chtějí mít Francouzi i Britové, proto se zajímají o budoucího nápadníka pro Isabelu II. (1830–1904), nejstarší dceru španělského krále Ferdinanda VII. (1784–1833).

Odmítnou prince Leopolda Sasko-Koburského (1824–1884), který jim nevyhovuje. Velice se totiž bojí, že by v případě Isabelina sňatku s ním v zemi ztratili svoji moc.

Šilhavce nechce

I patnáctiletá Isabela si postaví svou hlavu. „Nikdy se nevdám za šilhavce,“ pohrozí, když jí nabízejí jednoho bratrance z neapolské větve Bourbonů. Podle svých požadavků si ale stejně vybrat nemůže.

Francouzský i britský vyslanec nakonec stále více prosazují dalšího z jejích bratranců, o osm let staršího vévodu z Cádizu Františka Bourbonského (1822 – 1902), kterému celá rodina hanlivě přezdívá Fanynka.

Fanynku nechci!

František, nemocně a křehce vypadající muž malé postavy s homosexuálními sklony, má být v roce 1846 ideálním ženichem pro následnici trůnu. Isabela se hlasitě brání, ale není jí to nic platné, vzít si ho musí.

Současný český historik Josef Opatrný uvádí, že když Isabela zjistila, koho jí vybrali, prohlásila:

„Fanynku ne, Fanynku nikdy, než bych se provdala za Fanynku, raději abdikuji.“ Španělští historikové se domnívají, že hlavní vliv na Františkovu volbu měli francouzští a britští diplomaté.

Isabela sice neabdikuje, ale pár se k sobě ve svatební den 10. října 1846 chová naprosto chladně a následující noc dopadne úplně stejně. Isabela si stěžuje, že je zženštilý a nechce s ním mít nic společného.

Muži jí nechybí

Jejich současníci i pozdější životopisci se shodují, že manželství nikdy nebylo naplněno. Radost ze své manželky neměl ani František.

Nejtrefnější poznámku o svém choti ale podle Josefa Opatrného vyslovila Isabela později v rozhovoru se španělským vyslancem v Paříži: „Co byste říkal ženichovi, který na sobě má o svatební noci víc krajek než já…“

Hned po svatbě si každý zvolí jiné sídlo. Královna dá přednost Madridu, František královskému paláci v Riofríu ve středním Španělsku, kde shromažďuje knihy a umělecká díla. Sejdou se jenom když je k tomu donutí úřední povinnosti. Muži ovšem v Isabelině ložnici rozhodně nechybí, má spoustu milenců.