Na první pohled dvě milé dívenky, které se podobají jako vejce vejci. Před veřejností ovšem skrývají něco, co se dodnes nepodaří žádnému psychologovi vysvětlit. Tajemné spojenectví a ještě temnější dohodu, která umožňuje přežít jen jedné z nich.

Je to příběh tak děsivý, až se mu nechce věřit. Dvě sestry na okraji společnosti, které si vytváří svůj svět a k němu vlastní řeč.

Obyčejný dětský vrtoch však dokážou June (*1963) a Jennifer (1963–1993) Gibbonsovy dovést do naprostého absurdna. Jejich vzájemná blízkost tak dá vzniknout senzaci, jaká do té doby nemá obdoby.

Terčem posměchu

Nevysvětlitelné chování odstartuje pravděpodobně „obyčejná“ šikana. Ve škole ve velšském Haverfordwestu jsou jedinými černoškami, což ostatní děti jen nabádá k posměchu. V 60. letech je rasová segregace pořád celosvětovým přežitkem, ve Walesu nevyjímaje.

Dívčí snová realita by mohla být jen neškodným ventilem po prodělaných traumatech. Jenže není. Řeči svých dcer nerozumí postupem času ani bezradní rodiče. Jediná, na koho June a Jennifer občas promluví, je mladší sestra Rose.

K ostatním lidem jsou absolutně apatické. Ve škole přestávají číst i psát.

Neslyším, nemluvím

Jejich vzájemné propojení je natolik silné, že nesnesou ani odloučení, ke kterému se rodiče v naprostém zoufalství a na radu psychoterapeutů uchýlí. Dívkám je 14 let a rodiče větší chybu udělat nemohou.

Oddělené internátní školy z dvojčat vytvoří chodící bezduchá těla, které nezajímá vůbec nic. Po opětovném shledání jsou sestry schopny trávit veškerý čas ve svém pokoji a bez přestání psát. Moc veselé čtivo to ovšem není.

Zde se poprvé začínají objevovat náznaky toho, že jejich podivné spojenectví není až tak bez poskvrnky a že i velká „láska“ má svou temnou stranu.

Neřízené střely

„Nikdo netrpí tak jako já, ne se sestrou. S manželem: ano, s manželkou: ano, s dítětem: ano. Ale tato moje sestra, tmavý stín, který mě okrádá o sluneční světlo, je mé jediné trápení,“ zapisuje si June do svého deníku.

June ovšem také nezůstává pozadu, z jejích napsaných řádků doslova běhá mráz po zádech. „Chce, abychom si byly rovny. V jejím oku je jakýsi vražedný záblesk. Drahý Bože, bojím se jí.

Ona není normální…“ Je tedy jenom otázkou času, kdy je temné myšlenky začnou svádět na špatnou stranu. A skutečně netrvá dlouho, než jsou za pokus o žhářství uzavřeny na psychiatrické oddělení, kde stráví dlouhých 14 let!

Tak trochu jiné celebrity

Během hospitalizace začínají postupně přitahovat pozornost. Říkají jim „tichá dvojčata“ a stávají se senzací. Ve specializovaném vězení se jejich stav nijak výrazně nemění, stále mají svůj vlastní vesmír. Nepomáhá ani opětovné rozdělení.

Věčné dopování prášky však začíná působit drobné změny na zdravotním stavu June. Zejména díky neodbytným novinářům vyplouvá na povrch jejich děsivá dohoda, že pokud jedna zemře, druhá musí začít žít normálním životem.

Mnohem děsivější je ovšem fakt, že se sestry domluví, která z nich svůj život ukončí! Po dlouhých diskusích padne volba právě na Jennifer. Jiné východisko ze své situace zkrátka nevidí.

Novinářku Marjorii Wallaceovou (*1954), která se jejich případem aktivně zabývá a chodí je navštěvovat, svým prohlášením zcela rozhodí.

Zázrak, nebo zvrácenost?

Jennifer Gibbonsová umírá při převozu do nového zařízení s menší ostrahou. Jako příčina smrti je později stanovena zástava srdce. V jejím těle však nejsou nalezeny žádné drogy ani jed. Je skutečně možné, aby jen tak zemřela? Po sestřině smrti June prohlásí:

„Konečně jsem volná a konečně se Jennifer rozhodla vzdát se svého života kvůli mně.“ Od té doby je June jako vyměněná a začíná žít plnohodnotný a spokojený život. Co tedy za podivným životem a dohodou sester skutečně stojí, zůstane asi navždy záhadou…