I v dobách všeobecného válečného šílenství se objevili lidé, kteří symbolizovali světlo na konci tunelu. Jedním z nich byl švédský diplomat Raoul Wallenberg.

Ten v době války působil na švédské ambasádě v Budapešti, kde vydáváním švédských pasů zachránil až 100 000 Židů před plynovými komorami tím, že jim vydal švédské pasy.

Wallenbergovi bylo v roce 1944 33 let. Právě zahájil svou diplomatickou misi v Maďarsku, kde řádil Adolf Eichmann, jeden z hlavních vykonavatelů holocaustu, později unesený izraelskými tajnými službami a odsouzen v Izraeli k trestu smrti.

Maďarsko bylo okupováno německou armádou a nacisté zde měli naprosto volnou ruku. Do té doby byli Židé v Maďarsku sice perzekuováni, ale nacionalistický režim je Němcům nevydával. Nyní však bylo všechno jinak.

Z Maďarska odjížděly vlaky, které mířily především do Osvětimi, Treblinky a Sobiboru. Wallenberg této apokalypse odmítl nečině přihlížet. Pomocí kontaktů, které v Budapešti měl, si získal důvěru některých německých i maďarských úředníků.

Pak zafungovaly úplatky a tito úředníci přimhouřili oči před jinak jistě podezřelým jevem, kdy se zničehonic v Maďarsku objevily tisíce Švédů.

Wallenberg chodíval i na budapešťská nádraží, odkud byly transporty smrti vypravovány. Snažil se zde vyreklamovat co nejvíce nešťastníků s tím, že jde o občany Švédska, které ve válce zachovalo neutralitu.

Wallenberg se proplétal zmateným davem na nástupištích, vylézal na střechy vagónů a rozdával švédské průvodní listy do všech rukou, které k němu z posledních nadějí vzhlížely.

V Budapešti a jejím okolí se objevovaly zcela nové instituce, například švédská knihovna, švédská škola a podobně. Samozřejmě, že prsty v tom měl Wallenberg, který zde ubytovával zachráněné lidi.

Nacisté si sice s mezinárodním i jiným právem hlavu nelámali, ale neutralitu Švédska kupodivu respektovali. Díky tomu nevnikali do Wallenbergem založených institucí a nepodnikali zde žádné kontroly.

Přelom let 1944 a 1945 byl v Budapešti obzvlášť krutý. Město se proměnilo ve frontovou linii a zažívalo peklo ne nepodobné tomu, jaké zažil Stalingrad. Civilní obyvatelstvo se schovalo ve sklepích a s obavou čekalo, co se bude dít dále.

Ivan Polcz, pamětník tehdejších událostí, vzpomínal: „Asi v deset večer přišli do sklepa dva rudoarmějci. Jeden z Maďarů dělal tlumočníka a zeptal se vojáků, co chtějí. Když mu to řekli, začal se třást. Že prý žádají ženy.

A pak se všechny ženy, co byly ve sklepě, zakryly děkami a Sověti z nich začali deky stahovat. Našli sedmnáctiletou blondýnku, popadli ji a ona začala plakat a prosit. Jeden Maďar jí poté řekl: „Udělej, prosím tuto oběť pro vlast. Můžeš tím zachránit ženy, které ti to nikdy nezapomenou.“

Zastupitelstva neutrálních zemí si jednání sovětských vojsk samozřejmě nemohly nevšimnout. „Nejhorší pro maďarské obyvatelstvo představuje znásilňování žen,“ uvádí soudobá zpráva švýcarského vyslanectví.

„Znásilnění – týkající se všech věkových skupin od deseti do sedmdesáti – jsou tak běžná, že jen hrstka žen ho byla ušetřena. Trápení je o to horší, že mnozí ruští vojáci jsou nakaženi a v Maďarsku nejsou absolutně žádné léky.“

Pouhé čtyři dny po dobytí Budapešti Rusy, byl Wallenberg zatčen a dopraven k výslechu na centrálu NKVD (sovětské tajné policie).

Ač v té době byli Američané sovětskými spojenci, Wallenberg byl obviněn ze špionáže ve prospěch USA, jako důkaz bylo použito jeho studium na Michiganské univerzitě. Zde náhle Wallenbergova stopa končí.

Nelze si dělat iluze, co Wallenberga čekalo poté, sovětský represivní systém si v ničem nezadal s tím nacistickým. Švédsko se samozřejmě zajímalo, co se s jeho občanem stalo. Sovětské orgány zkusily osvědčenou taktiku: lež.

Tvrdily, že Wallenberga zavraždili nacisté ještě před příchodem rudoarmějců do maďarské metropole.

Jenže se objevila svědectví, podle kterých byl Wallenberg živý i poté, co německá vojska byla poražena. Sověti tedy přišli s jinou verzí. Wallenberg prý zemřel z neznámých příčin na jedné z budapešťských ulic.

Švédská úřední místa těmto báchorkám nevěřila a důrazně žádala Sověty o podání vysvětlení.

Až v roce 1957, čtyři roky po Stalinově smrti, se Moskva přiznala, že Wallenberga uvěznila v Moskvě, kde švédský hrdina v roce 1947 zemřel. Údajně na srdeční záchvat (bylo mu tehdy 36). Švédsko požádalo vydání jeho těla.

Sověti však tvrdili, že bylo zpopelněno a dokonce si dovolili prohlásit, že za diplomatovu smrt nenesou odpovědnost. Stockholmu se nepodařilo získat ani pitevní zprávu, protože k žádné pitvě prý nedošlo.

V roce 1961 západními médii proběhla zpráva, že Wallenberg je zavřený v jedné ze sovětských psychiatrických léčeben. Moskva tyto zvěsti důrazně popřela.

Někteří vězni propuštění ze sibiřských gulagů tvrdí, že muže odpovídajícího jeho popisu viděli ještě v osmdesátých letech.

Více než 30 let po skončení války byl Raoul Wallenberg oceněn několika státy, mimo jiné jako Spravedlivý mezi národy či čestným občanstvím USA, Kanady a Izraele.

V roce 1989 do celé záhady vlil krapet světla tehdejší sovětský vůdce Michail Gorbačov. Ten předal rodině Wallenberga lékařské potvrzení prokazující zpopelnění diplomatova těla.

V roce 2000 pak ruská komise pro rehabilitaci obětí politických represí prohlásil, že sovětská tajná policie Wallenberga popravila. Údajně kvůli tomu, že spolupracoval s Němci. Je jisté, že příkaz k popravě musel podepsat přímo Stalin.

Okolnosti Wallenbergovy popravy jsou však stále nejasné a asi se nedá očekávat, že by současné Rusko otevřelo své tajné archivy.

Přesto se například Wallenbergova nevlastní sestra Nina Lagergrenová nevzdává a stále věří, že se jí podaří celou pravdu o konci statečného Švéda rozkrýt.