„Tak to je ten slavný vynálezce,“ smějí se angličtí šlechticové a ukazují prstem na kmotřence své královny. Ten jen ztěžka potlačuje zklamání. „Proč mě nikdo nebere vážně? Můj splachovací záchod je skvělý!“ kaboní se.

Ulicemi Londýna se neustále line nepříjemný zápach. Bohatí lidé sice vykonávají svou potřebu na svých záchodech, většinou v podobě porcelánového či kovového hrnce, ale ti chudí si nic takového dovolit nemohou.

Ulevují si mnohdy přímo na ulicích, do kbelíků nebo vodovodních nádržek ve svém domě. A nádoby poté vylévají z okna přímo na ulici.

„Co kdyby se odpad ze záchodu raději přímo splachoval vodou,“ dumá sir John Harington (1561–1612), kmotřenec anglické královny Alžběty I. (1533–1603).

Důmyslný záchod

Svůj hotový vynález pojmenuje The Ajax (slangově se toalety označují v té době jako jakes). Jeho záchod se pyšní nádržkou s čistou vodou a samozřejmě mísou, do níž tryská voda z důmyslně rozmístěných kanálků.

Odpad pak putuje přímo do žumpy.

Angličanům se nezamlouvá

Královnu jeho vynález zaujme a rozhodne se ho sama vyzkoušet. Splachovací toaleta jí učaruje natolik, že si podobnou nechá vystavět i ve svém Richmondském paláci. Anglická šlechta ale na tu novotu pohlíží přes prsty a raději zůstává věrná svým nočníkům.

Ve Francii se sice nový princip splachování zalíbí a tyto záchody začnou nazývat jako Angrez, v jeho vlastní zemi však pozvolna upadnou v zapomnění…

Boj se zápachem

Bude trvat ještě téměř dvě stě let, než si Alexander Cummings (1731/2–1814) v roce 1775 nechá v Londýně patentovat toalety podobné těm, jaké navrhuje Harington.

O tři roky později si Joseph Bramah (1748–1814) otevírá firmu na výrobu splachovacích záchodů, avšak ty z velké části končí na lodích pro námořníky. Na Haringtona se nakonec ale stejně nezapomene.

Dodnes se především ve Spojených státech amerických používá v hovorové řeči k označení záchodu termín „john“.