„Vaším úkolem je potopit Bismarcka. Nic není v tuto chvíli důležitější,“ nařizuje admiralitě ministerský předseda Winston Churchill poté, co německá chlouba během bitvy v Dánském průlivu Britům potopila jejich největší loď HMS Hood. V Atlantiku se rozpoutává do té doby nevídaná honička. 

Bismarcku ale přeje štěstí. Kolem čtvrté hodiny ranní 25. května 1941 se svým pronásledovatelům ztrácí z radarů.

Paradoxně admirál Günther Lütjens (1889–1941), který je přítomen na palubě plavidla, o tom nemá tušení a o své tísnivé situaci lovené zvěře vysílá německému velení depeši.

Chyba je žene k Norsku

Britští odborníci na kódy pracují na plné obrátky, aby prolomili šifry a pokusili se určit nové souřadnice, na nichž se Hitlerova vlajková loď momentálně nachází. Tentokrát se spletou a britské lodě ženou ke břehům Norska.

Až kolem poledne spojencům dochází, že Bismarck ve skutečnosti směřuje do Biskajského zálivu, na základnu Sainte-Nazaire v okupované Francii. 26. května 1941 Britové pronásledovanou loď konečně opět spatří.

Z paluby HMS Ark Royal vzápětí odstartují letouny s cílem Bismarcka bombardovat. Napoprvé to ovšem nevyjde. Piloti omylem zaútočí na vlastní křižník Sheffield, o jehož přítomnosti v inkriminované zóně neměli ani ponětí.

Tanec po hladině

Krátce po 19. hodině startují letouny Swordfish z HMS Ark Royal k další akci. „Zásah,“ raduje se jeden z jejich pilotů ve 21.05 hodin. Druhý slaví o deset minut později. „Jedno z torpéd přesně zasáhlo jediné slabé místo na lodi:

rameno spojující kormidla s trupem,“ líčí současný španělský autor Jesús Hernández. „Loď měla náhradní díly k opravám všech závad a potíží; jedině náhradní rameno kormidla na palubě nebylo,“ pokračuje.

Pravděpodobnost, že právě to bude zničeno, byla zcela minimální. Přesto se tak stalo. Britští letci sledují, jak Bismarck opisuje po hladině dva velké kruhy. Už ale nerozeznají, že nejde o záměr, ale o závadu. Jejich velení se proto soustředí na další boj. Dojde k němu ráno 27. května 1941.

Přízrak ponorek

„Loď je neovladatelná. Budeme bojovat do posledního výstřelu. Ať žije vůdce!“ vysílá ještě večer 26. května Lütjens zprávu. Bismarck se nyní nachází v obklíčení britských torpédoborců, které ho zasypávají výstřely. Vážně poškozená loď se ale stále nepotápí.

Kvůli obavám z připlutí německých ponorek zavelí britský admirál John Tovey (1885–1971) v 10.15 hodin k ústupu z akce. O půl hodiny později se Bismarck převrací na bok a klesá ke dnu.

„Je pravděpodobné, že aby loď nepadla do rukou nepřítele, posádka ji sama potopila,“ poznamenává Hernández.

Po smrti admirála Lütjense přímo na velícím můstku zřejmě kapitán lodi Ernst Lindemann (1894–1941) nařizuje posádce otevřít dnové ventily a odpálit připravené nálože.

Nasvědčuje tomu i prozkoumávání vraku Bismarcku, který byl na mořském dně objeven v roce 1989.

Na záchranných člunech se po potopení lodi nachází 110 mužů, které Britové vyloví. Dalších pět osob je ještě vytaženo z vody. Ostatní trosečníci (na palubě se snad nacházelo 2029 námořníků, ale zdroje se v jejich počtu rozcházejí) mají smůlu. Britové s vidinou německých ponorek místo neštěstí raději rychle opouštějí…