Městečko Kibeho najdete na jihu africké Rwandy. 22. dubna 1995 se tahle malá aglomerace stane symbolem nekontrolovatelných krveprolití na černém kontinentu. O Kibeho slyšel do roku 1995 málokdo. Pak se k němu se slzami v očích otáčí celý svět.

Rwanda i další africké státy se třesou strachy před řáděním dvou znepřátelených kmenů – Tutsiů a Hutuů. Druzí jmenovaní patří mezi bantuské kmeny a živí se zemědělstvím. V 16. století ale jejich poměrně klidné životy překazí příchod Tutsiů.

Tutsiové jsou pastevci, ale také skvělí válečníci. Konkurenční kmen si přes jeho početní převahu podmaní. Následní kolonizátoři budou preferovat Tutsie. Táhlá válka dosáhne vrcholu v druhé polovině 20. století. V roce 1959 se totiž ve Rwandě chopí opět moci Hutuové.

Hrůza, kterou zažijí obyvatelé Kibeho, bude přitom jen vrcholkem ledovce. Hutuové plánují krvavou pomstu. Jsme na dohled od Kibeho. Masa lidí postupuje k městečku. Stejně jako příslušníci druhého kmene nehodlají brát ohled na nikoho.

Vraždy dětí či žen – i těch těhotných – jsou na denním pořádku. Vraždí všechno živé. Spadeno mají na Tutsie i umírněné Hutuy. Mezi oběťmi je i 30 žáků zdejší školy. Útočníci jim rozsekají hlavy mačetami.

Místní biskup Augustin Misago (1943–2012) z chrámu Panny Marie Bolestné přežije. Umírající studentky ho ale nechávají chladným. Žádné neposkytne pomoc!

Masakr v Kibeho se stane zřejmě nejznámější částí krveprolití, které vypukne již 6. dubna 1994 a potáhne se přibližně 100 dní. Někde se k mačetám přidají i pušky a granáty.

V čele masakru stojí hutuské milice zvané Interahamwe, což lze přeložit jako „Ti, kteří bojují spolu“. Z konečného počítání mrtvých mrazí. Za pouhých 100 dní zemře při nejoptimističtějším odhadu 0,5 milionu lidí. Většinu z obětí tvoří Tutsiové.

Reálný počet obětí se však bude pohybovat spíše kolem 800 000 až jednoho milionu lidí!