V roce 1716 ji Fridrich Vilém I. (1688–1740) daruje ruskému caru Petru Velikému (1672–1725). Stává se největším ruským pokladem barokního umění a její cena by se dnes podle některých odhadů pohybovala v přepočtu kolem 5 miliard korun. Už 68 let po ní však marně pátrají tisíce lidí.
Německá armáda v létě 1941 bleskově postupuje. Z Moskvy přichází rozkaz vše cenné okamžitě z Leningradu evakuovat. Stroje, techniku i umělecká díla. „Nemožné.
Jen Ermitáž má miliony exponátů,“ myslí si kurátor Anatolij Kučumov (1913–1994), ale zkusí to. Zanedlouho město opouští vlaky naložené uměleckými poklady. Jeden však mezi nimi chybí. Jantarová komnata.
Vinou ústředního topení totiž jantar začal křehnout a demontáž se ukazuje mnohem obtížnější. Navíc chybí vhodné bedny. „Nemáme ani dost výplně a balícího materiálu,“ zoufá si Kučumov. A pak už je pozdě. Snaží se tedy komnatu alespoň zamaskovat tapetami.
Mizí ve válečné vřavě
Když Němci obsadí palác, jeden z vojáků zvědavě odtrhává roh jedné podezřelé tapety. Jantar se zablýskne. Komnata je během 36 hodin rozebrána, zabalena do 27 velkých beden a odeslána do Královce.
Tady ji německý expert na jantar Dr.Alfred Rohde (1892–1945) nechává znovu sestavit. Pečuje o ni až do dubna 1945, kdy do města vtrhne ruská armáda. Tehdy se zjistí, že komnata je pryč. Němci ji údajně při ústupu rozebrali a odvezli.
Nikdo netuší kam. Neexistuje žádný doklad. Ale ani důkaz, že by palác opustila.
Někdo nechce, aby byla nalezena
Záhada zaměstná tisíce lidí. Amatérů, profesionálů, institucí a dokonce i tajných služeb, zejména KGB a východoněmecké Stasi. Moskvou je pátráním pověřen profesor Alexandr Jakovlevič Brjusov (1885–1966).
Nemá to snadné, protože mu neustále mu někdo hází klacky pod nohy. Totéž později potkává i další pátrací skupiny. „Materiály, které vás zajímají v našem archívu nejsou,“ dozvídá se Jelena Storoženková, když v roce 1983 sleduje důležité stopy.
Několik z těch, kteří se dostali odhalení tajemství na dosah, nebo mohli něco vědět, umírá za podivných okolností. Jako třeba německý historik George Stein, jehož tělo v roce 1987 najdou v lese s několika bodnými ranami.
Našli? Nenašli!
Současně jako houby po dešti přibývají teorie o jejím možném úkrytu. Bunkry, tunely, hrady, jeskyně, opuštěné doly. Do dnešního dne je evidováno přes 250 předpokládaných úkrytů v Německu, Polsku, Litvě a také v Čechách.
Každou chvíli někde vyskočí zaručená zpráva o tom, že je téměř nalezena. Jako třeba v únoru 2008, kdy se ozve starosta saské krušnohorská vsi Deutschneudorf Hans-Peter Haustein.
Nadšeně plánuje co si obec pořídí za nálezné, ale od té chvíle je ticho po pěšině.
Zničili ji běsnící ruští vojáci?
Vedle optimistů nepřestávajících rýt zemské hlubiny, přibývá skeptiků. Dávají za pravdu profesorovi Brjusovi, který tvrdí: „Jantarová komnata už není!“ Podle jeho názoru je v roce 1945 zničena požárem poté, co město i zámek ovládne rozběsněná sovětská armáda.
Teorie, kterou potvrzují i další historici, je však z politických důvodů ruským vedením ukryta za masivní kamufláž o velkém pátrání a velké ztrátě ruské kultury.
Současně má sloužit k odvrácení pozornosti od odhalení, že speciální jednotky Rudé armády po celé Evropě rabovaly umělecké sbírky a ve velkém je svážely do Ruska.
Jantar není věčný
I kdyby to tak nebylo. Kdyby opravdu hrstka nacistů komnatu z paláce odvezla a ukryla na neznámém místě, v jakém by dnes byla stavu? „Jantar není diamant.
Je to pryskyřice jehličnatých stromů,“ vysvětluje americký expert na jantar Ken B. Anderson. „Poškodí ho dokonce i hořící cigareta. Časem navíc koroduje. Pokud je komnata v nějakém vlhkém dole, můžete vsadit na to, že je zničená.“
