Smrtící tornádo, které 26. dubna 1989 zasáhne Bangladéšská města  Daulatpur a Saturia si vyžádá 1300 mrtvých a 12 000 zraněných.

Na jaře 1989 sužuje východ Bangladéše katastrofální sucho, které trvá už šest měsíců. Prezident Muhammad Hussain Ershad (*1930) vyzývá národ, aby se modlil za déšť.

O pár hodin později se nebe zatáhne a den potemní. Místo, aby se radoval, prodavač Badiul Johur se mračí. „To nevypadá dobře,“ říká při pohledu na temné mraky. Už to kdysi zažil. A zažije to znovu.

Z oblačné masy se totiž náhle vynoří gigantický větrný chobot. Klesá k zemi a vydává se na smrtící cestu jednou z nejhustěji obydlených zemi světa.

Zůstane jen holá země

Není to největší tornádo. Stopa, kterou za sebou nechá, je jen 16km dlouhá. O to je však jeho řádění zběsilejší. Ničí domy, vytrhává z kořenů stromy, smete každé zvíře i člověka, na které dosáhne.

Během svého krátkého běsnění zničí více než 20 vesnic, srovná se zemí Daulatpur, pak se stočí na severovýchod a srovná se zemí také město Saturia. Zabije přitom přes 1300 lidí a zraní dalších 12 000, což něj udělá nejsmrtelnější tornádo v historii.

A co nezničí, to dorazí doprovodný liják a kroupy. „Kromě několika rozlámaných kmenů stromů, v zasažené oblasti nezůstalo stát vůbec nic,“ píše Bangladesh Observer. Bez domova zůstává na 80 000 lidí.

Jak se vlastně rodí tornáda?

Rodí se z takzvaných supercel, typu konvektivní bouře tvořené jednou dominantní mohutnou konvektivní buňkou. A to pouze při splnění řady specifických podmínek.

Tam kde v jedné části bouřkového mraku stoupá teplý vzduch a v jiné klesá studený tak, že dojde k silné rotaci. Za určitých podmínek může horizontální rotace přejít ve vertikální. Vzniká známý chobot, zvaný odborně tromba. Ale teprve když se dotkne povrchu, stává se tornádem.