Mladý muž nervózně chodí sem a tam. „Všichni se proti mně spikli!“ honí se mu hlavou. Pohlédne do očí vyděšeného senátora. „Chopte se ho!“ poručí svým vojákům.

Domnělého spiklence nechá zbičovat, popálit ohněm… A před tím, než mu setnou hlavu, ho ještě nechá přihlížet popravě vlastních synů. Však on, císař Caligula, všem svým odpůrcům ukáže, kdo je tu skutečným pánem!

Z římských ulic jakoby se vytratil smích. Nikdo si už nemůže být jistý vůbec ničím. Majetkem, rodinou a už vůbec ne svým životem. Na římském trůnu totiž sedí Caligula (12–41 n.

l.) a v říši zavládnou zlé časy, prodchnuté šílenstvím, vraždami a zvrhlostmi. „Je to šílenec poháněný démony,“ strachují se ho lidé. A právem.

„Každá římská žena je moje!“ prohlásí Caligula a také se podle toho chová. Bere si každou, kterou chce. Je mu jedno, že je to proti její vůli, či že je u toho přítomen manžel dotyčné. Ostatně, někdy si vezme i jeho, homosexualita mu rozhodně není cizí.

Užívá si i se svými sestrami. Sám se prohlásí za boha. Sochám božstev nařídí setnout hlavy a nahradí je svými. Libuje si i v mučení. „Neuspěchejte to,“ nabádá katany, aby prodloužili utrpení odsouzených. Ohled nebere ani na senátory.

Nejprve jim bere manželky pro své perverzní hrátky, záhy jim začne sahat i na majetek. A při sebemenším podezřením ze zrady je prostě nechá zabít. Rozčarovaní a vyděšení senátoři skutečně začnou po necelých čtyřech letech jeho vlády kout spiknutí.

Do jeho čela se postaví pretoriánský důstojník Cassius Chaerea (†41 n. l.). I ten už má zvrhlého a krutého císaře plné zuby. A to zřejmě nejen z politických důvodů. V hlavě mu stále zní jeho pohrdlivé posměšky:

„Ó, jak jsi zženštilý!“ „Tohle že má být hlas muže? Zníš jako ženská!“ Podobných urážek si musel vyslechnout už bezpočet. Pretorián spokojeně sevře rukojeť svého meče. Vytoužená pomsta už je nadosah.

Divadlo a gladiátorské hry miluje Caligula nadevše. Po jednom z obzvláště povedeném představení chce hercům osobně poděkovat za právě předvedenou hru.

Když osudného 24. ledna roku 41 vejde do podzemí dvorany divadla, pretoriáni proti němu pozdvihnou své zbraně. Než si císař uvědomí, co se to děje, přiskočí k němu Chaerea a vší silou ho udeří do šíje. Pak už jde vše ráz na ráz.

Další spiklenců se zvoláním „Tu máš, co ti patří!“ bodne Caligulu do zad. Krutovládce klesá k zemi. S hrůzou v očích prý stihne zašeptat: „Ještě jsem naživu!“, než ho pretoriáni ubijí k smrti.

A masakru neunikne ani jeho přítomná manželka Milonia Caesonia. V šoku se dívá na vraždu svého muže, dokud i ji kdosi neprobodne mečem. Nepřežije ani jejich malá dcerka Julia Drussila.

Kdosi z vojáků ji zdvihne ze země a ve vzteku s ní praští o zeď. Silný náraz rozdrtí hlavičku teprve dvouletého dítěte a zanechá na zdi krvavou stopu.

Jeden z rozběsněných pretoriánů najde v paláci za závěsem schovaného Claudia (10 př. n. l. – 54 n. l.), Caligulova strýce. „Prosím, ušetřete můj život,“ žadoní. Jaké je jeho překvapení, když se mu voják pokloní a pozdraví ho jako imperátora!

Ve svém táboře ho i ostatní pretoriáni provolají císařem. A senát s úlevou, že ten netvor Caligula je nadobro pryč, hned druhý den ráno jejich usnesení stvrdí. Chaerea tyto události sleduje se znechucením.

Vražda toho zlosyna se podařila, ale nad vlastními muži pak ztratil kontrolu. „Chtěl jsem návrat k republikánskému zřízení, ne dalšího samovládce na trůně,“ zoufá si. Claudius navíc krátce nato nechá spiklence pochytat a potrestá je trestem nejvyšším.

„Popravte mě mým vlastním mečem,“ zní Chaereovo poslední přání. Je vyslyšeno.