Rozsáhlé jeskynní systémy v sobě skrývají tajemnou krásu. I Česká republika se může pochlubit těmito přírodními půvaby. Nejrozsáhlejší z nich se nachází nedaleko Brna.

Oblast zaujímá rozlohu asi 100 kilometrů čtverečních a místní jeskyně jsou tvořeny zkrasovatělými devonskými vápenci. Symboly oblasti jsou podzemní říčka Punkva a propast Macocha. Ano, nemůže jít o nic jiného než o Moravský kras.

Krasové plošiny jsou zde rozřezány až 150 m hlubokými kaňony. Přitom až 60 % území tvoří lesy. Existuje zde více než 1000 jeskyní. Pět z nich může navštívit i veřejnost.

Jsou to jeskyně Balcarka, jeskyně Kateřinská, jeskyně Punkevní, jeskyně Sloupsko-šošůvské a jeskyně Výpustek. V minulosti zpřístupněná Císařská jeskyně je dnes využívána pro speleoterapii (viz slovníček).

Nejrozsáhlejší je Amatérská jeskyně s délkou přesahující 33 kilometrů. Tato jeskyně si drží prvenství v rámci celé České republiky.

Veřejnost mohla do jeskyní poprvé nahlédnout v roce 1933. Dobový tisk nešetřil nadšením:

„V nitru Země, kde je zbudován malý přístav na místě, se táhne klikatým labyrintem chodeb a dómů Punkva, jejíž dno je místy čtyřicet metrů hluboko pod dnem elektromotorických člunů, klouzajících v tichém hrčení motorů, tu podle potvorných útesů, tam zase pod děsivými jícny komínů nad vodou zespodu prosvětlovanou v hloubce reflektory. Pod zemí se pluje 450 metrů až docela do denního světla.“

Tam v podzemí se nachází království krápníků. Tyto útvary vznikají zpětnou kondenzací rozpuštěného vápence. Působením různých vlivů pak krápníky získávají ty nejroztodivnější tvary. V současnosti ovšem krápníky Moravského krasu poněkud trpí.

Poškozuje je nejen turistický ruch, ale hlavně změna typu lesů v oblasti nad jeskyněmi. Husté lesy buků, kterým vyhovovala vápenitá půda, vytlačily smrky. Ty preferují kyselejší prostředí a jsou schopné tímto způsobem ovlivnit i složení půdy.

Kyselá voda pak proniká do jeskyní a krápníky naleptává tak dlouho, až je zničí.

Jeskynní sedimenty dochovaly jedinečné doklady osídlení území člověkem neandertálským i světově proslulé rytiny zvířat kultury magdalénienu z konce paleolitu (13 000 – 10 000 let před n. l.).

Hutnické dílny z doby Velkomoravské říše využívaly železnou rudu střední části Moravského krasu.

Největší archeologické objevy v Moravském krasu jsou spojeny se jmény Jindřicha Wankela (1821  – 1897) a Karla Absolona (1877 – 1960).  Prvně jmenovaný zde vykopal více než 300 lebek a hlavně objevil velké pohřebiště v jeskyni Býčí skála, které vešlo ve známost jako „halštatský pohřeb“.

Absolon byl jedním z prvních vědců, který namísto pouhého bádání v knihách sestoupil do podzemí, potápěl se v podzemních vodách a jako první slanil na dno propasti Macocha.

Byl to on, kdo postavil odvodňovací kanály pro říčku Punkvu, takže ta se stala splavnou.

Asi nejznámější jeskyní v krasu jsou Punkevní jeskyně. Návštěvníci zde procházejí mohutnými dómy a chodbami s krápníkovou výzdobou na dno propasti Macocha. Poté se mohou na loďkách projet po Punkvě.

Součástí plavby je prohlídka Masarykova dómu, což jsou asi nejkrásnější prostory Punkevních jeskyní. Asi 12 kilometrů severovýchodně od Brna se nachází jeskyně Výpustek.

Za první republiky se zde těžily fosfáty, v době akutního ohrožení ČSR koncem třicátých let zde měl být vybudován sklad munice.

Od roku 1944 do konce války tu nacisté vyráběli letecké součástky. Po válce zde bylo vybudováno záložní velitelské stanoviště jihomoravského okruhu Československé lidové armády odolné proti účinkům jaderných zbraní. Své místnosti zde měli i členové KV KSČ. V současnosti je jeskyně včetně bývalého velitelství přístupná veřejnosti.

Když se řekne Moravský kras, musí se dodat Macocha. Světoznámá propast je více než 138 metrů hluboká a je jednou z největších středoevropských propastí. Horní část Macochy je dlouhá 174 metrů a široká 76 metrů. Na okraji propasti jsou dva vyhlídkové můstky.

První z nich byl vybudován v roce 1882 – je umístěn v nejvyšším bodě a jmenuje se Horní můstek. Druhý z nich pochází z roku 1899, nachází se 92 metrů nad spodní částí propasti a je z něho velmi dobře vidět na dno.

Macocha vznikla ve chvíli, kdy se zřítil strop jedné z místních jeskyní. Sluneční světlo se tak dostalo do míst, které mu po staletí bylo zapovězeno.

Své jméno propast získala podle pověsti či možná skutečné události ze 17. století. Místní vesničan ovdověl a zůstal sám s malým synkem. Po nějaké době se znovu oženil, jenže jeho nová choť synka nesnášela. Vlákala ho tedy k propasti a shodila ho dolů.

Chlapec měl však štěstí, zachytil se pod okrajem propasti. Zde ho našli místní lidé, kteří pak do propasti shodili právě synkovu macechu.