Pátrají po ní desítky stovky, astronomů po celém světě. Ještě blíže ke Slunci než je Merkur musí být jiná planeta! To je jediné vysvětlení zvláštního pohybu dnes nejmenší planety sluneční soustavy. Vědci „bájný“ Vulkán objevují a zase ztrácí více než 50 let. Teprve Einstein jim dokáže, že se celou tu dobu honili za fantomem.

Během 19. století jsou vědci zmateni drahou planety, která je nejblíže Slunci.

Merkur totiž kolem hvězdy obíhá po eliptické dráze, která má tak značnou výstřednost dráhy, že v době přísluní (nejbližšího místa oběžné dráhy ke Slunci) je jí o 24 milionů kilometrů blíže, než v době odsluní (nejvzdálenějšího bodu).

Navíc se tato jeho eliptická dráha stáčí každých šest let přibližně o jeden stupeň. Vědci si to nedokážou vysvětlit.

Problém rozlouskne až v roce 1859 francouzský matematik Urban Le Verrier (1811–1877), který dokáže už dříve matematicky předpovědět existenci do té doby neznámé planety Neptun.

Podle významného vědce stojí za „chaotickým“ pohybem Merkuru jen jediné možné vysvětlení… Další planeta! Mezi Merkurem a Sluncem. Prohlášení takové kapacity odstartuje 56 let hledání tělesa, které nikdy neexistovalo. Le Verrierova „bájného“ Vulkánu.

Objev potvrzen

Co stojí za podivným pohybem Merkuru se Le Verrier snaží rozlousknout již od počátku 40. let. 19. století. Z jeho pohledu jediným možným vysvětlením je působení Newtonových zákonů o vztahu mezi tělesem a silami na něj působícími.

Je tedy jisté, že na Merkur musí působit gravitační síly okolních planet. Venuše, Země a Jupitera. Ale ať své matematické modely aplikuje jakkoliv, Merkur mu do nich nezapadá.

Pokaždé se zkrátka vynoří jinde, než by měl podle matematiky a tehdejších znalostí fyziky být. Le Verrier se ale své myšlenky nevzdává.

Newtonovy zákony platí a tak v roce 1859 nakonec stanoví, že dráhu Merkuru ovlivňuje planeta, která je ještě blíže Slunci a pojmenuje ji Vulkán (po římském kováři bohů).

Jeho práci si přečte i lékař a amatérský astronom Edmond Modeste Lescarbault (1814–1894), který již několik měsíců před jejím zveřejněním pozoroval malou černou tečku, která „proběhla“ přes Slunce.

Le Verrier to bere jako potvrzení své hypotézy a ohlásí to již v roce 1860. Opět je oslavován jako matematický génius.

Na každý úspěch jedno selhání

Od té chvíle se Vulkán snaží zpozorovat desítky stovky astronomů. Na každé potvrzené pozorování ale připadá jiný nevydařený pokus. V roce 1871 významně rostou řady skeptiků, když britský tým vědců během tříletého pozorování planetu nejblíže Slunci neobjeví.

V roce 1876 jej však jistý astronom v Číně zpozoruje a svět tak má další „důkaz“. New York Times dokonce píše, že „jeho existenci již není možné popřít a děti ve školách se musí učit, že Země je až čtvrtou planetou od Slunce.“ Le Verrier umírá o rok později.

Vulkán ale na výsluní zůstává. V roce 1878 je totiž úplné zatmění Slunce, tedy ideální podmínky pro pozorování nové planety.

Dva proslulí astronomové James Craig Watson (1838–1880) a Lewis Swift (1820–1913) tvrdí, že Vulkán zpozorovali. Nadšení trvá ale jen krátce.

Kritici totiž předloží nezvratné důkazy, že oba muži viděli pouze již dobře známé vzdálené hvězdy.

Vše vyřeší Einstein

Snaha o potvrzení existence planety se tak rozbíhá nanovo. Pokud by totiž neexistovala, co jiného by mohlo způsobit Merkurovu podivnou dráhu?

Odpověď na dilema, které se v tu chvíli ve vědecké komunitě intenzivně přetřásá už 56 let, přinese až sám Albert Einstein (1879–1955) se svou obecnou teorií relativity, kterou prezentuje na přednáškách v roce 1915. podle ní totiž supermasivní objekt jako je Slunce ohýbá ve svém okolí prostor a čas a mění cestu světla.

Svým objevem definitivně sestřelí Vulkán z oblohy. Ostatně ještě než začne svou teorii přednášet, si ji ověří právě na nevysvětlitelné dráze Merkuru. Vše dokonale sedí. Planeta Vulkán se tak stala jednou z nejznámějších slepých uliček v historii vědy.