„Prosím vás, na prvním oddělení rodí lékaři, nebo porodní báby?“ zeptá se vyděšená dívka. “S tím si nedělejte starosti, děvenko. Ale jestli to musíte vědět, tak na prvním oddělení rodí lékaři,“ odpoví ji jemně a nesmlouvavě zároveň postarší sestra.

„Ale já chci, aby moje dítě přivedla na svět porodní bába,“ pokouší se vzdorovat zesláblá dívka, než ji přepadnou silné kontrakce…

Všeobecná nemocnice ve Vídni má ve 40. letech 19. století výbornou reputaci po celé Evropě. Pod slušivým kabátem však ukrývá problém, se kterým si tamní lékaři nevědí rady – horečku omladnic.

Na prvním oddělení porodnické kliniky, kde pracují lékaři a studenti medicíny, umírá na tuto zákeřnou nemoc krátce po porodu každá šestá žena. Začíná to vysokými horečkami, pokračuje nesnesitelnými bolestmi v těle a končí rychlou smrtí.

Zvláštní je, že druhému oddělení, kde pracují výlučně porodní asistentky, se horečka omladnic velkým obloukem vyhýbá…

Na vině je zemské záření!

V roce 1845 nastoupí na porodní kliniku Vídeňské nemocnice mladý lékař Ignác Semmelweis (1818–1865).

Vysoký výskyt horečky omladnic ho zarazí, protože zkušenost s podobnou chorobou má z předchozí praxe na oddělení chirurgie.  Když se Semmelweis svěří řediteli kliniky, dočká se velkého zklamání.

„Proti tomu se nic nedá dělat,“ opáčí na jeho dotazy profesor Johann Klein. Sám totiž tuto záhadu přičítá na vrub zemského záření. Další lékaři pak „obviňují“ vadnou kanalizaci, nedalekou páchnoucí stoku a dokonce i počasí.

Ti střízlivější se přeci jenom pokoušejí příčinu hledat v lidském těle – podle nich choroba vzniká zadržením očistků (tekutin vycházejících z těla rodičky), jejichž rozkladem se tvoří jedovaté látky vstřebávající se do krve.

Z pitevny rovnou k porodu

Semmelweis se rozhodne přijít celé věci na kloub. Prostuduje přes 40 000 porodopisů, aby zjistil, proč je tak vysoký rozdíl v úmrtnosti ve dvou odděleních, které jsou pod jednou střechou. Každé ráno přichází brzy ráno na kliniku, aby mohl pitvat zemřelé ženy.

Vždycky objeví stejné postižení – zánět porodních cest a pobřišnice, ložiska hnisu v játrech i mozku. Nakonec dojde k závěru, že horečka je pouze průvodním jevem celkové nákazy.

Ale co ji způsobuje, pro něj dál zůstává záhadou… Odpověď najde na jaře 1847. Tehdy umírá jeho nejlepší přítel, profesor soudního lékařství Jakub Kolečko (1803–1847), kterého při pitvě poraní nepozorný student.

Jedno říznutí skalpelem do prstu vyvolá u Kolečka celkovou infekci a za pár dní i smrt. Při důkladném pročítání pitevního nálezu Semmelweis zjistí podobné příčiny smrti svého přítele a rodiček.

„Proboha, za všechno můžeme my, lékaři,“ uvědomí si s hrůzou Semmelweis, „přímo z pitevny chodíme na porodní sál, kde přenášíme vražednou infekci rovnou na nešťastné ženy!“

Vděku se nedočká

Semmelweis pochopí, že voda s mýdlem v tomto případě nestačí – lékaři si musejí umývat ruce něčím účinnějším. Zkouší písek a líh, ale ani ty nedokážou hnilobný zápach odstranit. Až chlórová voda začne fungovat.

„Každý lékař nebo student si musí před vstupem na porodní sál důkladně umýt ruce v chlórové vodě,“ okamžitě nařídí Semmelweis. Od kolegů se sice dočká posměchu, ale ve světle statistických čísel mu nemůže nikdo nic vyčítat.

Zatímco v květnu 1847 zemře na prvním oddělení přes 12 % rodiček, v červnu jsou to již jen 2 % a v dalších měsících dokonce 1 %. Jak už to ale bývá, Semmelweis si tohoto úspěchu moc neužije – žárliví kolegové zařídí, aby byl z kliniky propuštěn…