Každý Čech zkonzumuje v průměru 143 litrů piva ročně, což vychází na více než na půllitr každý druhý den. Zlatavý mok s ozdobnou bílou čepicí jednoduše milujeme a nedáme na něj dopustit. Jako všechny velké lásky, i tahle trvá pěkně dlouho. Už něco přes tisíc let.

Pivovarnictví je umění staré jako lidská civilizace, na naše území však přichází pravděpodobně s prvními slovanskými kmeny (konec 6. až počátek 7. století). Prvním doloženým pivovarem je Břevnovský klášterní pivovar sv.

Vojtěcha, založený roku 993 tímto světcem a knížetem Boleslavem II. (cca 932-999). Není snad překvapením, že se tehdejší pivo svou strukturou i chutí značně liší od dnešního produktu.

Chmelení jako zavedený proces dochucení se objevuje a rozšiřuje až později, nejstarší zmínka o pěstování této plodiny pochází z nadační listiny knížete Břetislava I. (cca 1002-1055).

V ní se přiznává desátek chmele Kolegiátní kapitule sv. Kosmy a Damiána ve Staré Boleslavi od sedláků žateckých a boleslavských.

Před chmelem se k dochucení piva hojně využívá kombinace různých bylin, v němčině označovaná jako gruit, do níž běžně patří pelyněk, řebříček, popenec, jablečník, vřes či vřesna bahenní.

Zdravější než voda

Že je dnes pivo na našem území často levnější než voda a tudíž se jej pít „vyplatí“, je všeobecně známo. V průběhu středověku to však platí dvojnásob.

Zhruba do 12. století je oprávněn pivo vařit každý a tekutý chléb je podstatnou součástí české kuchyně – připravují se z něj polévky, omáčky či kaše. Představuje také zdravější variantu k pití vody, jakkoliv komicky to může znít.

Vodní zdroje kvůli nízké úrovni hygieny bývají totiž velmi často kontaminovány mikrobiálními patogeny, kterých se pivo vařením elegantně zbavuje.

K největšímu rozvoji pivovarnického umění dochází na území Čech, Moravy a Slezska v průběhu 12. století, se zakládáním královských měst.

Aby město mohlo produkovat vlastní lahodný mok, potřebuje panovníkem udělené právo vářečné, doplňované právem mílovým, které zakazuje pod hrozbou pokut podobnou řemeslnou činnost v mílovém okruhu kolem města (staročeská míle měla cca 7,5 kilometru), aby neutíkaly příjmy.

Zhruba od 11. století se začíná také pěstovat kvalitní chmel na Úštěcku, Tršicku a Žatecku, odkud je dodnes exportován do celého světa.

Kvalita a dozor

Dodržování přípravných postupů je ve středověku pod dohledem cechů sladovníků (první vzniká 1353 v Brně), starajících se mimo jiné také o to, kolik piva a z jakého množství sladu smí jeden pivovarský dům vyrobit.

Vářečné právo je vázané na konkrétní dům, což se také odráží na jeho ceně, která bývá i čtyřikrát vyšší než běžného měšťanského stavení.

V průběhu 14. a 15. století dochází k hojnému zakládání měšťanských pivovarů ve sdíleném vlastnictví, vznikají také pivovary šlechtické a pokračuje tradice klášterní.

Po stavovské povstání proti Ferdinandu I. Habsburskému (1503-1564), oslabení moci měst a konfiskaci měšťanského majetku zažívají světské pivovary období mírného úpadku. Výnosné řemeslo se však vzápětí vzchopí.

Otec zakladatel

Kromě lékaře Rudolfa II. (1552-1612), Tadeáše Hájka z Hájku (1525-1600), autora prvního učeného pojednání o pivě „De cerevisia eiusque conficiendi ratione“, je patrně nejpodstatnější osobností v českém pivovarnictví sládek František Ondřej Poupě (1753-1805).

Se zkušenostmi z Rakouska, Německa a Polska sluje coby zastánce odbornějších postupů v přípravě lahodného moku, jako je používání výhradně ječného skladu a metody spodního kvašení.

Staré časy

Zlatý věk přípravy zlatého nápoje přichází v průběhu 19. století s rozvojem nových technologických postupů a průmyslové výroby.

Pivovarnictví se dostává také pod střechu univerzit, a to roku 1818 na Královském českém stavovském technickém učilišti v Praze (nynější ČVUT).

Samotná sladovnická škola vzniká v hlavním městě až roku 1869. Díky příznivým podmínkám pro pěstování ječmene a chmele, kvalitnímu zajištění strojírenského průmyslu a kvalifikovaným sládkům a kumštýřům platí české pivo dodnes za jedno ze nejlepších na světě.