Legendární bytosti tvoří svébytnou součást folklóru každého národa. Hrdinové bojující s draky, gryfy, obrovskými hady a kyklopy, námořníci svádění písněmi sirén a vnadami mořských panen, děti unášení zrádnými trpaslíky jsou běžnými figuranty mýtů a pohádek.

Někteří z těchto bájných tvorů skutečně kráčeli po zemi, jiným jejich podobu propůjčila lidská fantazie.

Mořské panny a tritóni

Mořské panny bývají později v antické mytologii ztotožňovány se sirénami, na rozdíl od nich však disponují rybím ocasem a zjevují se námořníků během dlouhých plaveb. Ze zjevných důvodů.

Tritóni jsou pak jejich mužští protějškové, většinou s bujným vousem, zelenými vlasy, které připomínají vlnící se mořské řasy, a bývají vyzbrojeni trojzubcem.

Ačkoliv jsou v řeckých mýtech zpodobňováni do krásy, ne všechny staré národy princip kalokagathia vyznávají. U Irů se jedná o tvory přinejmenším ohyzdné se zelenými vlasy, zuby a kůži, úzkýma očima a rudým nosem.

Ve středověku jim byla připisována moc vyvolávat bouře a potápět lodě. S jejich pozorováním se setkáváme od starověku až do současnosti. Nejpravděpodobnějším vysvětlením jejich vzniku je setkání námořníků s kapustňáky a dugongy.

Jedno z prvních zdokumentovaných setkání s těmito tvory pochází přímo z deníku Kryštofa Kolumba (cca 1451-1506), který se domnívá, že potkává mořské panny roku 1492 u pobřeží Haiti a vyjadřuje se o nich, že „rozhodně nejsou tak přitažlivé, jak se o nich povídá, protože v obličeji připomínají spíše muže.“ Později, když během 18. a 19. století nabírají na popularitě kabinety kuriozit, bývá častou praxí vyrábět mořské panny uměle – našitím sušeného opičího trupu na rybí ocas.

Nejslavnější je patrně Mořská panny z Fiji, která byla dokonce nějakou dobu v roce 1842 vystavována slavným showmanem P. T. Barnumem (1810-1891) v jeho Americkém muzeu v New Yorku, ačkoliv se jednalo o jasný podvrh.

Kyklopové

Jednoocí ohyzdní obři, na jejichž ostrov se zatoulá Odysseus během své desetileté pouti zpátky na Ithaku z trojské války, jsou v homérovské (cca 9-8. století př.n.l.) tradici nevzdělaní divoši, žijící v jeskyních a živící se pastevectvím.

Jakožto synové boha moří Poseidona dosahují obrovského vzrůstu a mají pouze jediné oko ve středu čela. Polyfémos, který uvězní hrdinného reka a jeho druhy, je navíc lidožroutem.

Podle Hésioda (cca 8.-7. století př.n.l.) jsou kyklopové pouze tři – Brontes, Steropes a Arges, jsou syny Urana a Gaiy, bratři titánů, a jde o zručné řemeslníky. Možností původu těchto netvorů je několika.

Profesor Walter Burkert (1931-2015) z univerzity v Curychu zastává názor, že kyklopové spolu s dalšími skupinami nižších božstev jsou vlastně zrcadlem skutečných lidských společenství:

„Můžeme se domnívat, že v pozadí kabeirů, daktylů, telchinů nebo i kyklopů se ve skutečnosti ukrývají kovářské cechy.“ Jednookost zrcadlí skutečnou praxi zakrývání jednoho oka koženou páskou, aby kováře odlétávající jiskry z výhně v případě nehody nestály oba zraky.

Jiná hypotézu nastiňuje v roce 1914 rakouský paleontolog Othenio Abel (1875-1946).

Podle něho mohou za mýty o kyklopech lebky vyhynulých trpasličích slonů či prehistorických chobotnatců druhu Deinotherium giganteum nalezené na středomořských ostrovech starobylými národy.

Otvor uprostřed lebky, kde živému jedinci ústí chobot, pak stačí zaměnit za oční jamku a netvor je na světě.

Jednorožci

Plaché mýtické koně s jedním spirálově tvarovaným alabastrovým rohem, které se svobodně přiblíží pouze k panně, jíž složí hlavu do klína, jsou symboly neposkvrněné čistoty a majestátnosti.

Většinou zobrazování v bílé, vyskytují se pouze v nejhlubších lesích a ničím nenarušených lůnech přírody. Řečtí přírodopisci o skutečnosti jednorožců nepochybují. Strabón (cca 64 př.n.l.

– 24 n.l.) se zmiňují o jednorohých koních žijících na Kavkazu, Ktésias z Knidu (cca 5. století př.n.l.) je popisuje jako divoké osly s rohem na čelem, který měří kubit a půl na délku (asi 70 cm) a hýří bílou, černou a rudou barvou.

Většina autorů je zasazuje do východních krajin, konkrétně do Indie. Nosorožec je v tomto případě velmi vhodným kandidátem.

Co se skutečných jednorožců týče, druh nejblíže odpovídající starověkým análům se skutečně prochází po sibiřských pláních ještě před třiceti tisíci lety, jak napovídá lebka nalezená v Kazachstánu v roce 2015. Elasmotherium sibiricum je druhem vyhynulého obřího nosorožce s delšími nohama, které byly uzpůsobeny cvalu a jeho chůze tudíž připomínala mnohem více koně než dnešní těžkotonážní tanky.

Je tedy možné, že pralidé na severu Evropy ještě zastihli toho ojedinělé zvíře naživu, díky čemuž si v ústní tradici uchovali zkazky o jednorohém býku, z nichž se postupem času staly pohádky o jednorožcích. Jen poněkud tučnějších. V kabinetech kuriozit a pojízdných obludáriích byly za

Pták Roc

Gigantický dravý pták schopný unést slona, se vyskytuje i v našem bájesloví, ovšem pod jménem Noh. Konkrétně je to v pověsti o Bruncvíkovi, kde chrabrému rekovi ukrytému do koňské kůže umožní uniknout z magnetické Jantarové hory.

Trápí také legendárního kapitána Sindibáda ze sbírky arabských pohádek Tisíc a jedna noc, který se s ním setkává během druhé a páté ze svých sedmi plaveb. Cestovatel Marco Polo (1254-1324) se o něm vyjadřuje ve svých denících takto:

„Nade vší pochybnost vypadá jako orel, ale enormních rozměrů. Tak velkých, že jeho pera jsou dlouhá přinejmenším dvanáct kroků.“ Jasně také rozlišuje mezi rocem a gryfem.

Ačkoliv Kublaj-chán údajně vlastní pero toho ptáka, jednalo s největší pravděpodobností o sušený palmový list. Původ obřího opeřence tkví pravděpodobně ve zkazkách o jeho nejbližších příbuzných, tedy orlech, schopných odnést i novorozené jehně.

Některé čínské prameny ukazují také k madagaskarskému obřímu pštrosu Aepyornisovi. Nejbližším skutečným příbuzným Roca je novozélandský gigantický Orel Haastův, který vyhynul s příchodem Maorů zhruba v 15. století.

S patnácti kilogramy živé váhy a rozpětím křídel až 3 metry je největším orlem, jaký kdy žil. Slona by však skolil jen trpasličího.