Ve 12. století se u anglické vesničky Woolpit objevují dvě děti s prazvláštní barvou kůže. Místní se jich ujmou a celou událost zaznamenávají i kronikáři. Velká historická záhada je na světě.
Vrcholný středověk byl dobou velkých panovníků, udatných rytířů, ale i všeobecné chudoby, nemocí a pověrčivosti. Když se proto v roce 1173 vynořují z lesa poblíž anglické vesnice Woolpit, chlapec a dívka se světle zelenou pletí, vesničané jsou vyděšení.
Přesto jim vzápětí pomohou, začlení je mezi sebe a naučí anglicky. A ačkoliv chlapec nakonec umírá, dívce se daří, provdá se a její pleť se časem mění na normální.
Země, kde nesvítí slunce
Události zaznamenali hned dva doboví angličtí kronikáři – William z Neuburghu a duchovní Ralph z Coggeshallu. Vycházeli prý ze záznamů tehdejších písařů a z výpovědí vesničanů i dívky samotné.
„Byl jsem ohromen váhou a počtem všech svědectví,“ napsal první zmíněný ve svém textu. V něm se dočteme i o údajné výpovědi dívky, která řekla, že se k Woolpitu dostala jakousi podzemní chodbou vedoucí z pastvin v Zemi svatého Martina, ze které pochází.
V ní prý nikdy nesvítí slunce. Mohla si vše vymyslet?
Chudokrevnost či otrava?
Velká část historiků je přesvědčena, že ano. Zmínky o zelené kůži jsou prý pouze označením faktu, že děti byly chudokrevné.
Jenže ačkoliv středověcí lékaři skutečně označovali chudokrevnost termínem „zelená nemoc“, v případě dětí z Woolpitu výslovně zdůrazňovali zelenou barvu kůže.
Spekuluje se proto i o tom, že šlo o návštěvníky z kosmu nebo o sirotky, které jejich poručník otrávil a nechal v lese. Kde vzali ale své podivné oblečení a proč si nic nepamatovali? Nebo jde po tom všem nakonec přece jen o obyčejnou pohádku?
