Nekonečnou modř protne jasně zářící nůž. Míří k severu a zanechává za sebou na nebi dlouhou jizvu. A pak, náhle, obzor mizí v mohutné explozi jasnější než tisíc sluncí.

Přesně před 105 lety, 30. června 1908, se Země otřásla. Nad  sibiřskou Tunguzkou cosi bouchlo. A pořádně. Exploze byla tak silná, že v oblasti přibližně 2000 km² vyvrátila téměř 60 000 000 stromů. Nezanechala však žádný viditelný kráter. Jen spoustu otázek, na které se svět dodnes snaží najít odpověď.

Rudá záře nad Evropou

Peklo se rozpoutá v 7:17 místního času.

Gigantická exploze je slyšet do vzdálenosti 1000km, během okamžiku padají miliony stromů, vzplanou stovky požárů, umírají tisíce sobů, medvědů, vlků a také nikdy nezjištěný počet lovců žijících u řeky Podkamennaja Tunguzka.

Planeta se třese, což zaznamenávají seismografy po celém světě. Evropu i Asii čekají bílé noci a další neobvyklé meteorologické jevy. „Kolem půlnoci byla tma zahnána pásem rudé a žluté záře. Tak jasné, že bylo vidět jako ve dne.

Jako by na obzoru zuřil obrovský požár,“ píše evropský tisk. Carské Rusko však má jiné starosti. Zmítá se v politické i hospodářské krizi, blíží se občanská i Světová válka.

Teprve v roce 1921 ruský mineralog Leonid Alexejevič Kulik (1883–1942) náhodou narazí na krátký článek o explozi. Přesvědčen, že šlo o neobvykle velký meteorit, rozhodne se ho najít. První výprava však končí nezdarem.

Potýká se s divočinou, počasím i místními průvodci. „Ne, tam ne. Tam sestoupil rozzlobený Bůh hromu Ogdy!“ odmítají se vydat na místo exploze. Teprve v roce 1927, při druhé, lépe připravené, je Evenk Ilja Potapovič ochotný výpravu vést.

Za pár týdnů Kulik ohromeně zírá na rozsah zkázy, která je i po 13 letech šokující. Marně však hledá kráter nebo úlomky meteoritu.

Tesla, UFO nebo černá díra?

Záhadné okolnosti výbuchu a Kulikova zpráva o marném hledání kráteru dráždí představivost laiků i odborníků. Objevují se desítky teorií. Nejčastěji se uvažuje o meteoritu nebo srážce s kometou.

Poprask vzbuzuje spisovatel Alexandr Kazancev (1906–2002), který v roce 1946 přichází s teorií, že šlo o havárii mimozemské kosmické lodi na jaderný pohon.

V roce 1965 nositelé Nobelovy ceny Willard Libby (1908-1980) a Clyde Cowan (1919–1974) přichází s teorií o střetu Země s antihmotou.

V září 1973 tvrdí američtí vědci Albert A. Jackson a Michael P. Ryan, že šlo o srážku s miniaturní černou dírou o velikosti několika desetimiliontin milimetru.

Na jednom konci názorového spektra se objevuje názor, že šlo jen o explozi unikajícího zemního plynu, na druhém konci tvrzení, že ji vyvolal paprsek energie vyslaný americkým fyzikem Nikolem Teslou (1856–1943). Sestrojil prý vysílač schopný zasáhnout jakékoli místo Zeměkoule.

Nadějně neobvyklé jezero

Přes všechny teorie zůstává favoritem meteorit, a tak se dál pátrá po kráteru. V posledních letech se často mluví o tom, že by jím mohlo být malé oválné jezero Čeko, ležící 8 km od epicentra výbuchu.

„Má nezvykle strmé stěny spadající do hloubky 50 m a neobvyklý profil připomínající dopadový kráter,“ vysvětluje Luca Gasperini z boloňského oceánologického institutu.

Pod vrstvou jílového sedimentu navíc jeho tým naráží na stopy neobvyklé anomálie, která by mohla být fragmentem meteoritu. Podle výpočtů se navíc jíl na dně usazuje přibližně 100 let, což odpovídá době exploze. Na výsledky vrtů se však stále čeká.

Leží odpověď v zapomenuté krabici?

V roce 1988 pracuje v oblasti exploze ruský mineralog Andrej Zlobin. Marně však hledá odpovědi v permafrostu, trvale zmrzlé půdě. Aby se nevracel s prázdnou, odváží si krabici vzorků ze dna řeky Chušmo.

Otevře ji až letos a naráží na 3 kameny s typickými znaky meteoritů. Ačkoli se pátračům zrychlí dech, zůstávají opatrní. Může jít o zbytky meteoritů, nemusí však mít nic společného s tunguzskou událostí.

Také se objevují pochyby, zda opravdu pocházejí z místa exploze. Zejména když tu nikdy žádná výprava fragmenty meteoritů nenašla. V současné době se čeká na výsledky detailní chemické analýzy, ale Zlobin je optimista: „Věřím, že konečně doložíme původ tunguzského tělesa.“