Nikdy nepřijde hned, plíživě se sune den po dni, zemi bere vodu a lidem jídlo. A když konečně omylem zaprší, vyschlá půda nesaje, protože s půdou se to má jako se starým ztvrdlým hadrem.

Během posledních 2 milionů let proběhlo zhruba 50 dob ledových s teplejšími meziledovými etapami. Tyhle cykly se střídají zhruba po 100 000 letech a poslední doba ledová vrcholí někdy před 18 000–15 000 roky. Pak se začne oteplovat.

Dokonce tak výrazně, že v určitém období žijí aligátoři i třeba na Špicberkách (nejsevernější norské území).

Teplo zasáhne Evropu i v době pozdního středověku v 9.–13. století (odborníky je nazývaný „teplým středověkem“), a právě uprostřed téhle epochy, v roce 1121, zapisuje a tvoří dějiny kronikář Kosmas (asi 1045–1125).

Během svých 80 let zažije hodně: 10 panovníků, 9 bitev s českou účastí, 5 pražských biskupů a jeden obzvlášť suchý rok. „Roku od narození Páně 1121 se osení špatně urodilo pro veliká sucha, která trvala tři měsíce,“ píše. Je to jedno z mála zaznamenaných suchých období naší historie.

Rekord podle 300 kronik (1540)

Jaké bylo největší evropské sucho v zaznamenané historii? To zajímá i vědce z Bernské univerzity.

Ale aby mohli odpovědět, musí 32členný tým expertů projít data z více než 300 kronik, historických dokumentů, záznamů zemědělců, církevních spisů nebo strážců zdymadel. Teprve poté ukážou na jeden jediný rok.

Rok 1540! Začne to už na podzim 1539. Ve Španělsku chodí procesí a prosí o déšť, v Itálii je v zimě teplo jako v létě. Ale až v zimě lidé zpozorní. Zatímco v lednu 1540 na východě mráz svírá Rusy, ve střední Evropě je teplo, žádný sníh ani led.

Neprší ani v únoru a skoro ani v březnu. „Pršelo jen tři dny v březnu,“ poznamená si vinař Hans Stolz z Alsaska. Podle některých kronikářů někde neprší až do září. Vyschnou studny a pitná voda je jenom na příděl při zvonění zvonů.

Zvířata hynou žízní a na úžeh. Ve Švýcarsku píše kronikář Hans Salat, že „v říčním korytu není ani kapka vody půldruhého metru pod zemí“. Vyschnou prameny i studny.

„Pukliny v zemi jsou tak hluboké a široké, že v nich lidé můžou klátit nohama.“ Tisíce lidí umírají na úplavici, hladiny Rýna i Seiny jsou tak nízko, že řeky lze přejít.

V Čechách neprší 11 měsíců a Labe je na desetině běžného průtoku, „naopak z toho roku je výtečné víno“ – to říkají klimatologové. Je takové teplo, že se vinná réva pěstuje dokonce i ve Slezsku na stráních Nízkého Jeseníku. V letech 1531–1540 se extrémně suchý rok opakuje sedmkrát.

V šestasedmdesátém… (1770)

Podle gregoriánského kalendáře se to stane roku 1770, ale podle tradičnějšího bengálského v roce 1176. Proto se v bengálštině ustálí tragická vzpomínka na „hladomor v šestasedmdesátém“, jeden z nejhorších v dějinách lidstva a nejtragičtější na dolním toku Gangy.

Na dnešní Západní Bengálsko, Bihár (východ Indie) a Bangladéš padne o rok dřív extrémní sucho, které zlikviduje většinu úrody rýže.

Z milionů rolníků se stanou pouhé kostry potažené kůží, během tří let zemře hlady až 15 milionů lidí, celá třetina tehdejšího Bengálska.

Vedle sucha nese na hladomoru výraznou vinu i lačná politika britské Východoindické společnosti, která uvalí na zemědělce vysoké daně, omezuje vytváření zásob, a hlavně diktuje pěstování exportních plodin, jako jsou opium a indigo (rostlina, z níž se získává modré barvivo) namísto potravin.

Dva roky po válce (1947)

„Po celé jaro, léto i na podzim bylo stále sucho jako na Sahaře,“ stojí v letopisu obce Bezkov na Znojemsku.

Republika vyschne na trout, vyschne většina potoků, v Odře a Ostravici je průtok minimální, v Labi v Ústí proteče 84 m³ vody za vteřinu (dlouhodobý průměr je 230 m³). Teploty se škrábou přes 35 °C a na severu Moravy není úroda obilovin ani poloviční.

Jídla je méně než za války. Sucho trvá až do listopadu a klimatologové začnou mluvit o 500letém suchu. Sucho ale pokračuje, a tak v dalších letech se začne se stavbou přehrady Orlík s největší vodním objemem u nás.

Suchá Sýrie (1998)

Už přes 6 milionů Syřanů se přesunulo do jiné části země a skoro 5 milionů ze země uteklo. Pět let trvající válka přitom není jediným problémem migrace. Je to i klima.

Když v roce 2011 propuknou násilnosti „arabského jara“ (rok nepokojů a povstání), prožívá Sýrie už třetí rok nejhorší sucho v dějinách.

V létě tu vždycky bývalo sucho, ale od léta 2007 tu nepršelo čtyři roky ani v zimě, a tak se zoufalí zemědělci stáhnou do měst. Sýrie je přitom jednou ze zemí regionu Blízkého východu, kde se řeší problém největšího sucha za posledních 900 let.

Americká vesmírná agentura NASA a její vědci to zjistí zkoumáním stromů a jejich pozůstatků v Sýrii, Libanonu, Turecku, Jordánsku, na Kypru a v Izraeli. „Rozsah změn klimatu tady je skutečně mimořádný.

Sucho, které postihlo tento region zejména mezi lety 1998 až 2012, bylo nejhorší od roku 1100,“ tvrdí Ben Cook, hlavní autor studie.

Loňské pařáky (2015)

Česko sice má suché milníky v letech 1921, 1947, 1953, 1983, 1992, ale až s novým miléniem začne být horko. Především v roce 2003, kdy na následky horka zemře v Evropě kolem 70 000 lidí.

V roce 2013 dorazí další vlna, Světovou meteorologickou organizací (WMO) označená za šesté nejteplejší období od roku 1850. Horko a sucho je i v roce 2014, loni bylo ještě hůř a situace se podle vodohospodářů nezlepší.

Tři hodiny denně (2060)

Praha má čistě teoreticky vodu na tři roky bez deště. Tenhle luxus zajišťuje 38 km dlouhá přehrada Želivka. I kdyby ze dne na den vyschly všechny přítoky a z nebe nespadla už ani kapka, stále by v ní bylo vody na minimálně 400 dní.

Byla by tam i potom, ale kvalita by rapidně klesla. Hlavní město si ročně vezme okolo 80 milionů kubíků z celkového objemu přehrady 260 milionů m³. Praha rezervy proti suchu má, v jiných částech republiky to tak slavné není…

Podle statistik dosahuje v Česku spotřeba pitné vody na jednoho obyvatele 90 litrů. Více než 90 procent domácností je přitom napojeno na veřejný vodovod. Jednou ale přijde doba utahování kohoutků.

Jednou, někdy kolem roku 2060, podle vědců stoupne v Česku teplota o 2,5 °C a možná budeme pouštět vodu na tři hodiny denně. Česko proto už teď řeší krizový plán.

Dokument počítá s budováním menších přehradních nádrží, hlavně v místech, kde už dnes málo vody je (Středočeský, Ústecký a Jihomoravský kraj).