„Dnes vypadáš nádherně, má lásko. Jsi stejně krásná, jako když jsem tě poprvé spatřil. Podívej, přinesl jsem ti květiny,“ promlouvá prošedivělý muž k nehybně ležící mladé dívce. Odpovědí mu je jen odporný mrtvolný zápach, stoupající z jejího těla. „Tak zase zítra,“ políbí ji při odchodu na její rozpadající se rty…

Světové dějiny jsou plné zamilovaných příběhů. Některé skončily šťastně, jiné měly tragickou tečku. Ten, jehož hrdinou je německý radiolog Carl Tanzler (1877–1952), patří zcela jistě do kategorie těch nejbizarnějších.

Láska na první pohled

Začíná v nemocnici v Key West na Floridě 22. dubna 1930. Na ten den Carl Tanzler do konce života nezapomene.

Tehdy na oddělení pro nemocné tuberkulózou poprvé spatří Marii Elenu Milagru de Hoyosovou (1909–1931), jednadvacetiletou Hispánku, která sem v doprovodu své matky přichází na vyšetření.

Postarší radiolog je krásou mladé, těžce nemocné dívky doslova uhranut. Když selžou běžné postupy, pokouší se ji ukrást hrobníkovi z lopaty pomocí svých vlastních, neortodoxních a neověřených metod.

Přitom ji na důkaz své lásky zásobuje drahými šperky i vybraným oblečením. Jeho city však zůstávají neopětovány. Přes veškeré Tanzlerovo úsilí půvabná tmavovláska v říjnu 1931 umírá. Tím ale ponurá love story zdaleka nekončí.

Potrhlý Němec se své rychle chladnoucí milé nehodlá jen tak vzdát. Se svolením její rodiny pro ni vybuduje mauzoleum, ve kterém tráví veškeré volné chvíle. Vyznává jí lásku, nosí květiny, dokonce dá do posmrtného příbytku zavést i telefon.

Pravidelné návštěvy však Tanzlerovi brzy přestanou stačit. Chce být Eleně neustále na blízku. V dubnu 1933 se tak rozhodne udělat další krok v jejich vztahu.

Její rozkládající se tělo si tajně odnese domů, kde se všemi možnými i nemožnými prostředky pokouší udržet ho pohromadě. Hnijící ostatky potírá nejrůznějšími mastmi, roztoky a chemikáliemi. Mrtvolný zápach se pokouší přehlušit silnými parfémy. S postupujícím rozkladem pak nabírají jeho metody na extrémnosti.

Děsivá panenka

Kosti sváže strunami od piana. Místo očí vloží do propadlých důlků skleněné repliky. Hnijící kůži nahradí hedvábím, namočeným ve vosku a sádře. Z vlasů, které mu Elenina matka daruje po pohřbu, vytvoří pro její dceru paruku.

Aby udržel její tvar, naplní břicho a hrudník hadry. Spíše než milovaného člověka tak tělo Marie začne brzy připomínat morbidní panenku, jako smutnou karikaturu mrtvé dívky.

Podle některých zdrojů navíc Tanzler vloží Eleně mezi nohy trubičku, která mu slouží jako falešná vagina k uspokojení jeho choutek. O rozpadající se mrtvolu ženy svého srdce pečuje více než sedm let.

V říjnu 1940 je však jejich společné soužití odhaleno Eleninou sestrou Florindou, která nedá na Tanzlerovo ujištění, že jsou spolu šťastní a milují se, a patřičně znechucená vše oznamuje policii.

Carl Tanzler je zatčen a obviněn z ničení hrobu a krádeže těla. Případ vyvolá velký zájem médií i veřejnosti, která se však překvapivě postaví na jeho stranu. Zejména ženy považují jeho čin za velký projev horoucí lásky doslova až za hrob.

Za mřížemi nakonec Tanzler moc času nestráví. Poté, co se jeho přestupky proti zákonu ukážou jako promlčené, je brzy propuštěn.

Tělo jeho milované Eleny, tedy to, co z něj zbylo, je uloženo do kovové rakve a pohřbeno do neoznačeného hrobu pro případ, že by po ní Tanzler znovu zatoužil.

Stále zamilovaný muž si tak s pomocí Eleniny posmrtné masky vytvoří alespoň její figurínu v životní velikosti. S tou žije až do své smrti v roce 1952.