„Škola je základ života,“ říkají učitelé s oblibou. A je to samozřejmě pravda.
Ovšem, občas se v té budově, do které v dětství chodíme většinou s odporem a v dospělosti na ni vzpomínáme s láskou, dozvídáme pěkné nesmysly…
Blud: Myši jsou posedlé sýrem
Skutečnost: Sýr může být pro myši nebezpečný
Možná jste viděli svého času velice oblíbené kreslené americké grotesky, v nichž se neustále honila nesourodá dvojice tvořená kocourem Tomem a myšákem Jerrym. A kromě mlácení nešťastného Toma, se malý myšák vydatně posiloval sýrem.
Vybaveni znalostmi, které v nás kromě animovaných grotesek, posílila i škola, přistoupíme k lapání myši, která nám pobíhá po bytě. „K tomu přece postačí pastička a kousek sýra,“ říká se. To je ovšem blud jako hrom!
Vždyť taková myš ve svém přirozeném prostředí o zpracované kravské mléko ani nezavadí. Mnohem raději si pochutná na cereáliích, různých semenech, na zrní nebo na ovoci. Pro některé myši může být laktóza dokonce smrtelně nebezpečná.
Všeobecně zažitou představu o myši, která miluje sýr, nedávno ve svém výzkumu vyvrátili i vědci z univerzity v britském Manchesteru. Podle nich je takový obraz stejně scestný jako všeobecně rozšířená pověra o ježkovi, který si na svých bodlinách nese jablko.
Ovšem ježek by sýrem vzhledem k obsahu bílkovin nepohrdl. Britští badatelé prokázali, že myši dokonce odmítají pozřít potraviny, které po sýru jen voní či chutnají, i když jej ve skutečnosti neobsahují.
Blud: Napoleon byl malého vzrůstu
Skutečnost: Ve své době byla jeho výška mírně nadprůměrná
Občas se o někom tvrdí, že trpí tzv. napoleonským komplexem. Platí to o mužích menšího vzrůstu, kteří mají diktátorské sklony, a kompenzují si tak komplex méněcennosti. Původcem tohoto pojmu je rakouský psycholog Alfred Adler (1870 – 1937).
Jenže, francouzský vládce Napoleon Bonaparte (1769 – 1821) tak úplně malý nebyl. Měřil 168 centimetrů, což na přelomu 18. a 19. století byla ve Francii dokonce mírně nadprůměrná výška.
Pokud se 180 centimetrů vysoký muž postaví mezi urostlé habány hrající basketbal, vypadá jako trpaslíček. A s Napoleonem to bylo podobné. Korsický dobyvatel býval obvykle obklopen svou tělesnou stráží.
K členství v této elitní gardě byla nutná výška alespoň šest stop, tedy necelých 183 centimetrů. Nelze se tedy divit, že svému okolí se Napoleon jevil jako malý.
Blud: Vynálezcem žárovky byl Edison
Skutečnost: První žárovku sestrojil německý hodinář Göbel
Role Tomáše Alvy Edisona (1847 – 1931) se v dějinách vědy dost přeceňuje. On byl především podnikatel a obchodník.
Řadu vynálezů, které si nechal patentovat, vymysleli jeho podřízení, nebo dokonce úplně cizí lidé, jimž jejich ideu jednoduše ukradl. To je i případ slavné žárovky.
Skutečným vynálezcem žárovky je Evropan, konkrétně německý hodinář Heinrich Göbel (1818 – 1893). Když mu bylo 31 let, zkusil štěstí v Novém světě, jak se tehdy Americe říkalo.
V New Yorku si otevřel hodinářský obchod a kromě hodinek vyráběl tlakoměry a uměl také vyčerpávat vzduch ze skleněných baněk a zatavovat do nich přívodní dráty. A tak se stalo, že již v roce 1854 Göbel sestrojil funkční žárovku.
Do skleněné baňky vložil zuhelnatělé bambusové vlákno a nový vynález dokázal svítit až 220 hodin. Edisonova žárovka byla té Göbelově podobná, měla však sotva poloviční výdrž. A přesto, že Edison vyrobil žárovku až v roce 1879, soudy přikleply patent jemu.
Blud: Různá místa jazyka vnímají různé chutě
Skutečnost: Všechny chutě vnímáme celým jazykem
Na sladkosti je prý nejcitlivější špička jazyka, na slané okraje a na hořké zadní část. Kdepak. Všechny chutě vnímáme po celém jazyku, jen občas se najdou lidé, kteří mají některou část tohoto svalu poněkud citlivější.
To je dáno i tím, že počet receptorů citlivých na chuť, které jsou umístěny v chuťových pohárcích, značně kolísá. Najdou se lidé, kteří jich mají jen 500, ale mezi námi žijí i magnáti, kteří se mohou pochlubit dvacetinásobně větším počtem. Takový člověk je pak ideálním degustátorem, neboli ochutnávačem.
Blud: Vikinga poznáte podle rohů
Skutečnost: Vikingové rohaté přilby nenosili
Když padne slovo o Vikinzích, člověk si okamžitě představí urostlého nelítostného bojovníka, jehož hlavním poznávacím znamením je helma s rohy. Jenže takový roh na helmě je docela nepraktická věc.
Při seknutí mečem by jej zadržel, případně by útočník mohl takovému rohatci díky páce mezi mečem a rohem zlomit vaz. Zkrátka a dobře, archeologické výzkumy tento mýtus už dávno vyvrátily, Vikingové rohaté přilby nenosili.
Jde o mýtus, který se prvně objevil v době romantismu. To ovšem neznamená, že tento národ při konfliktech žádnou ochranu hlavy nepoužíval. Vikinští válečníci dokonce používali několik druhů přileb.
Některé byly polokruhové s lícnicemi, nánosníkem a s ochranou očí. Jiné byly kónické, oblé s obrubou. Takový tvar hlavu chrání především tím, že případná sečná rána po přilbě jednoduše sjede.
Nicméně, vzhledem k archeologickým nálezům je zřejmé, že helma byla výsadou jen některých Vikingů, protože jejich objevy se počítají sotva na desítky.
