Let světelným tunelem, setkání se zemřelými blízkými, pocit opuštění svého těla – tyto zážitky se vždy netýkají jenom lidí bojujících se smrtí. Obdobné prožitky často mají i jejich blízcí. Dokazují tyto zážitky, že smrtí naše pouť nekončí?

Produkuje tyto vize otřesený mozek, který se snaží vyrovnat s odchodem milované osoby?

Když americký psychiatr Raymond Moody (*1944) začíná zkoumat prožitky lidí, kteří prošli klinickou smrtí, vyvolá tím senzaci.

Mnozí pacienti shodně vyprávějí, jak se vznášeli nad svým tělem a sledovali operaci, nebo měli vidinu světelného tunelu.  Moody v těchto svědectvích spatřuje důkaz existence posmrtného života a nazývá je zážitky blízkosti smrti (NDE – near death experience).

Znamená to, že skutečně máme duši, jak tvrdí některá náboženství? Mnoho psychiatrových kolegů hledí na Moodyho výzkum skepticky. Vidiny prý produkuje umírající mozek, který nám tímto způsobem chce zpříjemnit odchod na věčnost. Mají Moodyho oponenti pravdu?

Další hozená rukavice materialistům

Protože skeptikům pro prokázání existence duše nestačí svědectví lidí, kteří prošli klinickou smrtí, vytáhne na ně Moody další triumf. Jsou jimi takzvané zážitky sdílené smrti (SDE – share death experience).

Jedná se o případy, kdy blízká osoba prožívá totéž co umírající, či vidí jeho ducha. Sám Moody se poprvé o SDE dozvídá v sedmdesátých letech od své lékařky Jamiesenové.

Ta se mu svěřuje s nevšedním prožitkem z chvíle, kdy se marně snažila oživit svou matku po zástavě srdce. „Náhle jsem se jakoby zvedala z těla a z výšky pozorovala scénu resuscitace,“ popisuje. Vedle sebe spatří vznášet se svou matku.

Potom v rohu pokoje uvidí jakýsi zlom v prostoru, z nějž vyzařuje světlo. Odtud vycházejí mrtví známí její matky. Světlo duši její matky i ostatních pohltí a oni zmizí.

Pokud mají vědci pravdu a NDE vznikají pouze v důsledku chemických procesů v umírajícím mozku, jak je možné, že se podobné vize objevují i u lidí, jejichž mozek by měl pracovat normálně? Je na vině šoku vystavená mysl blízkého člověka? Proč však někdy má zcela shodné zážitky i několik osob naráz?

Agonie v přímém přenosu

Podle amerického psychiatra se v zážitcích blízkosti smrti objevují čtyři shodné prvky: mystická hudba, změněný prostor, sdílení mystického světla a mlžný opar vystupující z mrtvého těla.

Někdy blízcí spatří, jak se duše umírajícího radostně vítá s mrtvými známými. Zážitky sdílené smrti však nemusí mít vždy tuto příjemnou podobu. Někdy jsou naopak příbuzní svědky hrůzného zápasu se smrtí.

O tom svědčí zážitek rodiny Josefa Majera z Prahy. Rodina vzpomíná, jak sestřenice prababičky snědla zkažené jídlo a na následky otravy zemřela. To však nebyl konec příběhu.

První noc po pohřbu se jejímu manželovi zdá, že ho mrtvá volá a dusí se v příšerných mukách. Otřesený manžel ráno zajde za farářem a společně otevřou hrob. V rakvi se jim naskýtá hrůzný pohled. Nebožka leží na břiše, zhroucená v křečích.

Ukáže se, že její smrt byla jen zdánlivá. V rakvi se probrala a zoufale volala manžela o pomoc. Bohužel ten na její prosby zareagoval pozdě. Je tento strašlivý zážitek důkazem existence duše, nebo spíše schopnosti telepatie?