Strop na hlavním schodišti už nevydrží nápor žhnoucí výhně a s rachotem se řítí k zemi. Lidé okolo se jeden po druhém mění v živoucí pochodně. Křik raněných nebere konce.

Každý, komu ještě slouží ruce a nohy, se v nastalém chaosu bezohledně rve o vlastní život s jediným cílem – dostat se co nejrychleji z hořící Cap Arcony.

Válka je téměř u konce, všudypřítomná smrt však ještě nemá dost. Tři dny po sebevraždě Adolfa Hitlera (1889–1945) se naplní osud více než 4 000 lidí.

Drtivá většina z nich prožila posledních několik let v neuvěřitelném utrpení za ostnatým drátem koncentračních táborů. A byli mezi nimi i Češi.

O 18 let dříve…

Květen roku 1927 ukrojí ze své vlády 14 dní, když se kýl obří lodi s velkou pompou poprvé dotkne hladiny Severního moře. Téměř 206 metrů dlouhá Cap Arcona je dílem německých dělníků v loděnicích Blohm &

Voss v Hamburku a tehdejším světem je považována za nejkrásnější loď, jaká kdy spatřila světlo světa. V přepychových interiérech s tenisovým kurtem tráví její pasažéři většinou 15 dní.

Tak dlouho totiž trvá doplout z Hamburku k přístavům Jižní Ameriky, což je trasa, pro kterou byla původně projektována. Brzy se jí začne říkat královna jižního Atlantiku.

Mezi lety 1928 a 1929 přepraví chlouba německé civilní flotily desítky tisíc německých vystěhovalců do Jižní Ameriky.

V roce 1940 však loď zabavuje německé válečné námořnictvo Kriegsmarine, které ji pošle do polského přístavu Gdyně, kde je natřena na šedo a přeměněna v námořnickou ubytovnu.

V roce 1942 ji na několik měsíců z potupné úlohy vysvobozuje německý ministr propagandy Joseph Goebbels (1897–1945), který loď vybere jako hlavní filmovou kulisu pro chystanou nacistickou verzi o zkáze Titaniku.

Na jedné palubě

Po svých patnácti minutách slávy se Cap Arcona vrací do Gdyně. Až v lednu 1945 začne sloužit v rámci operace Hannibal jako evakuační plavidlo pro německé námořníky a civilisty z východního Pruska.

O dva měsíce později jsou ale její turbíny už tak opotřebovány, že je vyřazena z provozu a nedlouho poté po částečných opravách přemístěna a zakotvena v zátoce u města Lübeck.

Na konci dubna je pak na Cap Arconu nahnáno asi 4 500 vězňů převážně z koncentračního tábora Neuengamme u Hamburku, který musel být před příchodem spojeneckých vojsk narychlo vyklizen. Jde o vězně původem z Belgie, Československa, Dánska a dalších 16 zemí.

Kromě nich je tady 400 vojáků a 10 členů posádky. Co na tom, že Cap Arcona má oficiální kapacitu jen 1 315 cestujících… Zbědovaní muži, ženy a děti v trestaneckých mundúrech se tu v nedostatku prostoru tísní bez vody a jídla.

Ruce vzhůru!

Třetí květnový den ve 14:15 dorazí nad zátoku první stíhací bombardéry 193. perutě Royal Air Force, aby o pár okamžiků později zahájily masivní útok na zakotvené lodě. První várka obsahuje šestnáct bomb.

Svět dole se rychle mění v moře plamenů, bolesti a hluku. Těžce zasažená Cap Arcona se začíná naklánět na stranu a rychle potápět. Věznění pasažéři, kteří se dostanou z dolní na horní palubu, se z ní vrhají střemhlavými skoky do hlubin.

Ani tam ovšem není bezpečno. Když v ledové vodě zázrakem přežijí palbu leteckých kulometů, vítá je poté na břehu výzva Hände hoch! – Ruce vzhůru!, kterou následuje chladná kulka ze zbraní jednotek SS a zfanatizovaných členů Hitlerjugend.

Děsivé námořní inferno nakonec přežije kromě všech 400 esesáků pouze 350 ze 4 500 bývalých vězňů koncentračních táborů.