Jiný kraj, jiný mrav. Některé zvyky jiných kultur mohou Evropanovi připadat docela zvláštní. Zatímco Evropan se běžně zdraví podáním ruky, obyvatelé země vycházejícího slunce se pozdraví úklonou.

Čím je úklona hlubší, tím více dává zdravící člověk najevo, že si zdraveného váží. Japonský císař se zdraví hlubokou úklonou až k pasu.

V dobách chřipkové epidemie v Čechách smrká celý autobus nebo celá tramvaj. Něco takového je v Japonsku naprosto nepřípustné, smrkání je bráno jako velmi odpudivé.

Naopak, zatímco v českých restauracích je mlaskání považováno za neslušné, Japonec jím dává najevo spokojenost s pokrmem.

Komunikace s Japonci může být někdy složitější. V hovoru se vyhýbají slovu NE, nechtějí svého společníka v dialogu zklamat.

Japonec vždy hledá možnosti, jak požadavku druhého vyhovět, i když se to na první pohled zdá nemožné. Japonci mají úplné jiné vnímání času než Češi. Pro Japonce je důležitá přítomnost, vždyť v japonštině neexistuje ani budoucí nebo minulý čas.

Časovou souslednost Japonec vnímá jinak. Zatímco Němci si dodnes za činy svých předků v druhé světové válce dodnes sypou popel na hlavu, Japonci nechápu, proč by něco takového měli dělat. Japonec se rád koupe ve vaně.

Ovšem připadalo by mu odporné, kdyby měl jít do vany nemytý, proto se před lázní umyje.

O Češích se říká, že jsou národem „přezouvačů“. Takový Holanďan se často diví, když se má na návštěvě u českých přátel zouvat. V Japonsku by se divil ještě víc.

V japonské domácnosti jsou přezůvky připraveny pro každou místnost, včetně toalety. Když se Japonci mezi sebou na něčem domluví, tak to platí na sto procent a nelze z domluvy vycouvat. I řada obchodních smluv se v Japonsku potvrzuje jen ústně.

Pokud druhý smlouvu nedodrží, ztrácí tak svou tvář a je společensky naprosto znemožněn. Německý filozof Immanuel Kant prohlásil:

„Dvě věci mě nepřestanou fascinovat, hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně.“ S tím by v Japonsku asi moc nepochodil. Pro Japonce je mnohem důležitější to, co si o něm myslí okolí a jak na jeho chování reaguje.

Nejvíce se Japonci hrozí toho, že by se před svým okolím měli stydět. Stává se, že v případě, kdy Japonec chce získat zpět respekt, provede harakiri, tedy rituální sebevraždu.

Harakiri je též známo pod pojmem seppuku (plátkování žaludku), což v překladu znamená plátkování žaludku. Rituál měl tři části: meditaci, složení krátké básně (haiku) – většinou na téma pohrdání smrti, a samotné sebevraždy.

Japonec si vkleče prořízl břišní dutinu krátkým samurajským mečem nejdříve vodorovně zleva doprava, a poté následoval ještě svislý řez. Pro zmírnění utrpení mohl sebevrahovi jeho pobočník setnout hlavu.

To se ovšem nedělo vždy, například generál Takidžiró Óniši, který spáchal harakiri po japonské kapitulaci v roce 1945, umíral 17 hodin.