Ještě před několika generacemi neměly ženy v mnoha zemích právo rozhodovat o tom, kdo povede jejich stát. Mohou pracovat, vychovávat děti, platit daně, ale vhodit volební lístek do urny? To už je podle tehdejších mocných úplně jiná disciplína.

Ženy se však odmítají smířit s rolí poslušných pozorovatelek politiky. Organizují demonstrace, podepisují petice, nechávají se zavírat do vězení a někdy riskují i vlastní život. Jejich úsilí postupně bourá jednu z nejpevnějších společenských bariér.

První velké vítězství přichází překvapivě daleko od Evropy. Píše se rok 1893 a na Novém Zélandu se odehrává událost, která přepisuje politické dějiny. Země se stává prvním samosprávným státem světa, v němž ženy získávají právo hlasovat v parlamentních volbách.

V čele emancipačního hnutí stojí mimořádně energická Kate Sheppardová (1848-1934). Společně s dalšími aktivistkami objíždí města a vesnice, organizuje schůze a přesvědčuje ženy, aby připojily podpis k petici.

Ta nakonec obsahuje 25 519 podpisů a měří přes 270 metrů! Když ji zastánkyně volebního práva předkládají parlamentu, musí ji poslanci rozvinout přes celou jednací síň. Spolu s dalšími dvanácti peticemi se podaří shromáždit 31 872 podpisů.

Dne 19. září 1893 dostává volební zákon královský souhlas. Zajímavé je, že ženy zatím mohou volit, ale ještě nemohou kandidovat do parlamentu.

Sufražetky rozbíjejí okna i zažité představy

V Evropě se boj za volební právo mění v pořádně hlučnou záležitost. Ve Velké Británii působí dvě významné skupiny:

umírněné sufražistky, které sázejí na petice, jednání a přesvědčování politiků, a radikálnější sufražetky sdružené kolem Emmeline Pankhurstové (1858-1928). Jejich heslem je „činy, ne slova“.

Narušují politická shromáždění, rozbíjejí výlohy, připoutávají se k zábradlím a některé drží hladovky. Policie je zatýká, věznice se stávají součástí jejich politického boje.

Britská vláda nakonec v roce 1918 přiznává volební právo ženám starším 30 let, které splňují určité majetkové podmínky.

Muži přitom mohou hlasovat už od 21 let. Rovnost tedy stále připomíná spíše poloviční porci vítězství. Teprve zákon z roku 1928 přináší ženám stejné volební podmínky jako mužům. Ve Spojených státech mezitím vrcholí desetiletí protestů a politických kampaní.

Devatenáctý dodatek ústavy se ratifikuje 18. srpna 1920 a zakazuje upírat volební právo kvůli pohlaví. Ani tento triumf však automaticky nezajišťuje hlas všem ženám. Afroameričanky a další menšiny dál narážejí na diskriminační zákony a překážky.

České ženy předbíhají Evropu

Také české země mají své neohrožené bojovnice. Jednou z nejvýraznějších je učitelka Františka Plamínková (1875-1942), která v roce 1905 spoluzakládá Výbor pro volební právo žen.

Prosazuje nejen politickou rovnoprávnost, ale také lepší vzdělávání a pracovní podmínky žen. Dokáže přitom využít i zdánlivou právní skulinku. Volební řád z roku 1907 totiž ženy výslovně nevylučuje z možnosti kandidovat do českého zemského sněmu.

Plamínková toho využívá při podpoře kandidatury spisovatelky Boženy Vikové-Kunětické, která v roce 1912 skutečně získává poslanecký mandát. Její zvolení je ovšem spíše symbolickým vítězstvím, protože mandát nakonec nemůže vykonávat.

Skutečný zlom přináší vznik Československa. Už v červnu 1919 ženy hlasují v obecních volbách a ústava z 29. února 1920 jim zaručuje všeobecné, rovné, přímé a tajné volební právo. Mohou nejen volit, ale také kandidovat.