Poklidnou atmosféru u velikého jídelního stolu v horské chatě naruší příchod 24letého Stephena. Ode dveří přejede očima 11 přítomných strávníků. „Měl jsem sex se psem,“ oznámí jim suše. „A taky s kočkou,“ dodá po dramatické pauze. Bizarní proslov se ale brzy promění v krveprolití…
Manawatū-Whanganui je region v dolní polovině Severního ostrova Nového Zélandu. Právě v něm, již v rámci národního parku, leží osada Raurimu. Má pouhých 70 stálých obyvatel, ale na nezájem turistů si rozhodně nemůže stěžovat.
Stojí tu socha Tyrannosaura rexe v životní velikosti, ale hlavně zde najdete proslulou Raurimskou spirálu.
„Inženýrské mistrovské dílo“, jak je po celém světě titulována, je vytvořeno tak, aby vlaky na minimálním prostoru překonaly strmý výškový rozdíl 139 metrů. A to bez potřeby ozubnicové dráhy. Trať je kombinací podkovovitých křivek, tunelů a mostů.
Krom jiného je zde ale také populární lyžařské centrum. Teď je však 8. února 1997. Panuje svěží počasí s teplotami kolem 15 stupňů. Ideální čas na turistiku v malebném kraji. Toho využije během státních svátků i rodina Andersonových.
Jdi si umýt ruce…
Lyžařská chata v Raurimu v novozélandském létě rozhodně nezeje prázdnotou. U velkého jídelního stolu právě usedá sešlost 11 lidí – jde o Andersenovic rodinu z Wellingtonu a pár přátel. V poklidné vísce se podává snídaně.
Jedno místo, to 12., ale stále zeje prázdnotou. Stephen Lawrence Anderson (*1973) se konečně objeví ve dveřích. Mladší sestry Brenda a Victoria ho přejedou tázavým pohledem, matce – 52leté Helen – se nezdá jeho výraz. Mateřská intuice nezklame.
Mladík vzápětí počastuje společnost svým vyfabulovaným doznáním k zoofilii. Šokovaným strávníkům spadne čelist a toust s máslem a džemem přes silnou sladkost zhořkne na jazyku. Helen se přesto rozhodne zachovat kamennou tvář a tvářit se, že se nic neděje.
„Dojdi si před snídaní umýt ruce,“ odešle Stephena k umyvadlu. Syn zkrabatí čelo, ale poslušně odkráčí. „Jak k malýmu děcku. Žádná úcta. K nikomu. Ale oni se dívají, oni vědí, oni mě vidí,“ honí se mu hlavou a žaludek se svírá vzteky i bezmocí.
A pak má najednou křišťálově jasno. Už ví, co se musí stát. A musí to udělat právě on…
Jsi vtělením ďábla!
Zraky přítomných se opět stáčí ke dveřím do jídelny. Stephen se vrací. Dnes však snídat nehodlá. V ruce svírá brokovnici a mezi zuby tiskne další náboj. „Co to zase vyvádíš?“ vykročí mu vstříc jeho otec, 60letý Neville Anderson.
„Dej mi to,“ natahuje se po zbrani. Krátká přetahovaná Stephena ještě víc popudí: „Jsi ďábel! Vtělený ďábel!“, vykřikne a stočí hlaveň přímo na otcovu hruď. Nezaváhá. Výstřel z bezprostřední blízkosti z brokovnice ráže 12. nemá Neville šanci přežít.
Jídelnou se vzápětí rozlehne jekot a řev. V nastalém chaosu se všichni snaží prchnout nebo se schovat.
Krvavý seznam
Stephen řádí dál. Zasáhne svou matku, která bude mít štěstí a přežije. Bude to právě ona, kdo dokáže zavolat policii. Sestry Stephen ušetří. Jako hrůzná Nemesis kráčí jídelnou a střílí, poté vyjde ven a pálí i do úplně náhodných obětí.
K zemi bez života padá rodinný přítel, 63letý Anthony Gordon McCarty, i teprve 28letý John Frederick Mathews. Mladý Anderson se skelným pohledem pokračuje. Na řadě je 38letý Stephen Mark Hansen. Střelcovi je už jedno, koho pošle na onen svět:
Jeho šílenství nepřežije ani 52letá Andrea Joy Branderová. Smrtící skóre zakončí ranou na 51letého Hendricka Dirka Van de Weteringa. Ten na sebe upoutá vrahovu pozornost, když se snaží ve všudypřítomném zmatku zastavit projíždějící kamion. Kromě Helen zasáhne ještě čtyři další lidi, kteří budou mít štěstí a přežijí…
Jdi pryč!
Rodney je dospělým synem Hendricka a Heleny Van de Weteringových. Na víkend s rodiči vezme i manželku Kim a jejich děti. Nejdřív uslyší výstřely, poté se k nim připotácí zraněná Helen Andersonová: „Stephen právě zastřelil mého muže!“ volá v šoku.
A zatímco Hendrick dělá posledních pár kroků svého života ve snaze zavolat spolu s Kim pomoc, Rodney a jeho matka se snaží nenápadně dostat děti do auta. Anderson se jich ale všimne. Zastoupí mu cestu. „Jdi pryč,“ nezalekne se Rodney.
To ale nemá Stephen v plánu. Z ničeho nic poklekne a vystřelí. Zasáhne, naštěstí ne fatálně. Rodney se klátí pryč od vozu s dětmi, aby odlákal vrahovu pozornost. Na rozdíl od svého otce přežije, a i když Stephen k autu nakonec vypálí, nikomu se nic nestane.
Nahý a neozbrojený
A pak nastane jako mávnutím proutku klid. „Chtěl jsem zavolat pomoc, ale nefungovala vysílačka. Pak jsem viděl v zrcátku toho kluka, jak nabíjí brokovnici,“ krčí rameny Wanganui Gregory Wood, řidič onoho kamionu.
Ukáže policii k nedalekému lesu s tím, že střelec zmizel právě v něm. Nad stromy se vznáší vrtulník. A konečně ho vidí! Pilot Guy Beange zprvu nevěří vlastním očím. Stephen už nemá brokovnici. Nemá totiž vůbec nic.
Úplně nahý bloumá nepříčetně mezi stromy, dokud ho nezatkne policejní komando. Od masakru utekly sotva dvě hodiny. Co teď s vrahem? Stephen putuje do přísně střeženého ústavu pro duševní zdraví…
Vodovod plný krve
Isobel McCartyová pomalu otvírá oči. Leží na příjezdové cestě k lyžařské chatě. Pár vteřin trvá, než si srovná události v hlavě. S manželem – Anthonym – byli uvnitř. Pak začal Stephen střílet, utekli ven a chtěli se schovat u nedalekých stromů.
Jeden z výstřelů ji zasáhl do zad a omdlela. Isobel pomalu otočí hlavu tam, kde by mohl být její choť. Není pochyb, že se právě stala vdovou.
„Z hlavy mu tekla krev, až na mě, bylo to… jako by někdo otevřel kohoutek, který jen lije a lije,“ vylíčí později s pláčem. Pokusí se zvednout a popojít o pár metrů dál. Tam znovu ztratí vědomí. Probere ji až policista, který jí poskytne první pomoc.
Předstírej smrt!
V tu chvíli si Isobel vybaví první větu, kterou jí řekne Helen při příjezdu: „Omlouvám se, museli jsme vzít Stephena, nešlo ho nechat samotného doma.“ Isobel by totiž na svátky na chatu, kde je on, nikdy nejela.
Pokaždé z něj má husí kůži – jakoby tušila, co se stane! Ze dveří chaty se zatím vypotácí Raymond a Evelyn Spencerovi. Řádění přežijí: Leží na podlaze a předstírají, že jsou mrtví. Vrah kolem nich několikrát projde bez povšimnutí.
Dobře se schová také Michelle Churtonová z Wellingtonu. Ze skvělého úkrytu v houští ale v sevření strachu nevyjde ještě dlouhé hodiny, a to ani poté, co kousek od ní postávají policisté. „Padlo hodně výstřelů, nepočítala jsem je. Všichni křičeli,“ vylíčí jim později.
Jdou za mnou
Stephenovi Andersonovi je již roku 1995 diagnostikována paranoidní schizofrenie a odebrán zbrojní průkaz kvůli výtržnictví. Předepsané léky ale nebere. Místo nich motá jednoho marihuanového jointa za druhým. Práci nemá, nicméně studuje na zubaře.
„Pár dní před tím jsme si s manželem všimli, že se chová jinak. Byl tichý, uzavřený,“ vypoví Helen Andersonová u soudu s tím, že změna stavu nebyla tak razantní, aby je syn znepokojoval. Dva dny předtím spatří náhodou Stephena se zbraní v ruce.
Zeptá se ho, co to dělá. „Jdou za mnou,“ odpoví tajemně. „Kdo?“, podiví se matka. „Oni,“ zní neurčitá odpověď.
Masakr? Vysměje se mu
Proces proběhne v prosinci roku 1997 u Nejvyššího soudu v Hamiltonu. „Tady je jediná a prostá obhajoba: Prostě byl zcela nepříčetný,“ říká Andersonův právní zástupce Stuart Grieve. Slyšení trvá osm dní.
Porota se nakonec během dvou hodin a pár minut navíc shodne, že je Stephen skutečně nevinný z důvodu nepříčetnosti. Není se čemu divit.
K tomuto stanovisku dojdou i odborníci. Ostatně, jedinou emocí, kterou během oněch osmi dní masový vrah projeví, je hurónský smích na celou soudní síň. Na dobu neurčitou je tak odeslán do ústavu pro duševní zdraví v nemocnici Porirua.
Zde vydá sbírku svých 36 básní pod souhrnným titulem Hračky na půdě. V červenci 2009 je rozhodnuto o jeho propuštění na svobodu. Usídlí se v Clouston Parku na wellingtonském předměstí Upper Hutt.
Budoucnost byla v sázce
O rok později dá rozhovor novozélandskému investigativnímu měsíčníku North & South (Sever a jih).
„Moje mysl trpěla psychózou, která mě přesvědčila, že je v sázce budoucnost světa a moje neschopnost jednat by se zřejmě setkala s hrozivými následky pro všechny,“ vysvětluje.
V květnu roku 2011 dá pro změnu rozhovor Sunday News, ve kterém se svěří, že mu k začlenění do společnosti pomohla hlavně meditace a přijetí buddhistického učení. O dva měsíce později ovšem opět skončí v psychiatrické léčebně.
Nyní se zdá, že je Stephen konečně na dobré cestě k nalezení alespoň částečné duševní rovnováhy v neustálém přetlaku duševní choroby.
Překvapivě se na čas stane pedagogem na Inverlochy Art School, což je umělecká škola nabízející širokou škálu kurzů od malby, grafiky přes fotografii až po keramiku. Dokonce začne vyrábět umělecké šperky a prodávat je on-line. A jaká je nejžhavější novinka? Loni mu vyšla druhá publikace, tentokrát s názvem Ďáblův účes.
