Do přístavu připlouvá loď, a jakmile zakotví, na souš se vyhrnou námořníci, aby utišili žízeň i chtíč. Jdou oním zvláštním houpavým krokem. A kdyby je někdo nepoznal podle toho, napoví mu potetované paže. Námořnická kérka je totiž něco jako uniforma.
Tetování jako takové má velmi hlubokou minulost. Tetovaný je už pračlověk Ötzi, který umřel v Alpách více než před pěti tisíci lety. Ve starověkém Římě se tetováním označují otroci a už tehdy se nechávají tetovat námořníci.
To proto, že když utonou, není snadné je pak poznat. Ale výrazné tetování identifikaci pomůže.
Evropský středověk pak na tuto tradici zapomíná – a znovuobjevuje ji až v roce 1669, kdy se vrací z Jeruzaléma poutník Ratge Stubbe, který si na památku svaté poutě pokryje tělo náboženskými symboly.
Nicméně se předpokládá, že zatímco pro suchozemské krysy jde novinku, středomořští námořníci se nechávají tetovat nejméně od 16. století.
Kde se vzalo, tu se vzalo
Tehdy jde zejména o náboženské symboly k ochraně „Mořeplavci od nepaměti znali tento zvyk a způsob, jak si na kůži kreslit nesmazatelné postavy krucifixů, Madon nebo jak na ni napsat své vlastní jméno a jméno své milenky,“ píše Charles Pierre Claret de Fleurieu (1738–1810) v roce 1798. K vytváření symbolů používají k tetování inkoust a střelný prach, díky kterému jsou obrazce většinou modré.
Po roce 1770 se ze svých cest vrací i James Cook (1728–1779), jehož muži se nechají hojně potetovat na nově objevené Polynésii. Odsud do Evropy přinesou i název této praktiky – z polynéského slova „Tatau“ se stane anglické „tatoo“.
Tak či onak, už na počátku 19. století se námořnické tetování nějak kodifikuje. Spolu s námořnickou uniformou je to poznávací znamení, na které je dobré být patřičně hrdý.
Obrázek za odměnu
Nejde si ale udělat tetování jen tak. Nový obrázek je potřeba si zasloužit!
Kdo překoná Atlantský oceán, stane se velitelem nebo stráví na lodi víc času než na souši, může se ozdobit kotvou, většinou na hřbetě ruky – a jde o jeden z nejběžnějších symbolů vůbec.
Pokud námořník obepluje Mys Horn, nejjižnější cíp Jižní Ameriky, má právo na plachetnici s rozvinutými plachtami. Hula dívku hrdě nosí, kdo doplul na Havaj. Námořnickou hvězdu má zase ten, kdo se plavil v Severním oceánu.
Většinou je pěticípá a připomíná kompasovou růžici. Palubní dělník se dá poznat podle lana kolem zápěstí, námořník na velrybářské lodi zase podle harpuny. A kdo slouží vlasti na lodi, nechá si udělat překřížené kanony.
Soukromá zoo
Za každých 5000 námořních mil si může nechat vytetovat na hrudník vlaštovku a za 10 000 námořních mil hned vedle druhou – to je jako obeplout Zemi dvakrát a něco málo k tomu přidat. A proč vlaštovka? Protože je symbolem návratu a naděje.
A když naděje dojde, odnese námořníkovu duši do nebe. Přeplutí mezinárodní datové linie se pozná podle zlatého draka. Obyčejný drak zase říká, že dotyčný má odslouženo v západním Pacifiku, blízko Číny.
„Mořská želva znamená, že jsem překročil rovník,“ chlubí se další z námořníků. „Ale jednou budu mít zlatou želvu – ta se dává za překročení datové linie a rovníku zároveň!“ A dalšími zvířaty do sbírky jsou prase a kohout – ty se tetují na nárty.
Ty si může nechat udělat každý, kdo se bojí utonutí. „Ani prase, ani kohout, přece neumí plavat. Takže mě tetování ochrání a rychle dostane na břeh!“ A o bezpečný návrat na souš jde vždycky nejvíc!
