Krev na místě činu není jen němým důkazem, že někdo krvácel. Její barva, tvar, velikost, rozmístění i biologické vlastnosti mohou vyšetřovatelům napovědět, co se na místě odehrálo.

Cesta k dnešní kriminalistické analýze přitom začíná před více než sto lety a vede od rozlišení krevních skupin až k DNA a fyzikálnímu zkoumání každé jednotlivé kapky.

Na začátku 20. století vyšetřovatelé vědí, že krev může potvrdit, že došlo ke zranění, ale jen obtížně z ní získávají informace o konkrétním člověku. Zásadní zlom přichází na začátku století.

Rakouský lékař Karl Landsteiner (1868-1943) v roce 1901 popisuje tři krevní skupiny, které odpovídají dnešním A, B a 0, když si všimne, že při smíchání krve různých lidí dochází k rozdílným reakcím.

Do historie krevních skupin poté výrazně zasáhne český lékař Jan Janský (1873-1921).

V roce 1907 publikuje práci, v níž lidskou krev rozděluje do čtyř skupin, označených římskými číslicemi I až IV. Jeho klasifikace je důležitým zpřesněním poznatků, čtvrtá skupina odpovídá dnešní krevní skupině AB. Objev se stane základem moderní transfuzní medicíny a později nachází uplatnění také v kriminalistice.

Kapka není jen kapka

Další velký krok přichází ve chvíli, kdy si odborníci začínají všímat tvaru a rozmístění krevních skvrn. Už v roce 1895 publikuje krakovský lékař Eduard Piotrowski experimenty, kdy sleduje, jak se krev chová při úderech do hlavy.

Později se výzkumu věnují další odborníci a ve 20. století se z pozorování postupně stává samostatná forenzní disciplína.

Významnou roli sehrává americký kriminalista a vědec Paul Kirk (1902-1970), který v případu vraždy Marilyn Sheppardové v 50. letech využívá krevní stopy k rekonstrukci událostí.

V 70. letech pak americký forenzní vědec Herbert Leon MacDonell (1928-2019) systematizuje výzkum a školí další analytiky.

Odborníci dnes sledují například směr, velikost, tvar a distribuci skvrn a z jejich kombinace se snaží rekonstruovat pohyb krve i děj na místě činu. Moderní výzkum využívá také fyziku kapalin, experimenty a trojrozměrné měření.

Forenzní specialista Daniel Attinger a jeho tým například vyvíjejí metody, které umožňují přesněji rekonstruovat trajektorii krevních kapek. Krevní stopa tak může pomoci ověřit, zda výpověď odpovídá fyzickým podmínkám na místě.

Dnes rozhoduje i DNA a také opatrnost

Krevní skupina ale nikdy není totéž co identifikace konkrétního člověka. Zásadní revoluci proto přináší analýza DNA, která umožňuje z biologického materiálu získat mnohem přesnější individuální profil.

Krevní stopa tak může současně prozradit, komu biologický materiál patří, a její fyzické uspořádání může přispět k rekonstrukci události. Moderní kriminalistika proto kombinuje biologii, chemii, genetiku a fyziku.

Současně ale odborníci upozorňují, že analýza krevních skvrn má své limity.

Studie podporovaná americkým National Institute of Justice, do které se zapojilo 75 aktivních analytiků, ukázala, že v přibližně 11 procentech hodnocení se závěr analytika neshodoval se známou příčinou vzniku stopy.

Podle výzkumníků je problémem mimo jiné subjektivita, rozdílná terminologie a vliv okolností případu na výklad. Krev tedy skutečně „mluví“.

Jen je potřeba umět její řeč správně číst a hlavně vědět, kde končí to, co lze ze stopy vědecky vyvodit, a začíná pouhá domněnka.