Kde mají děti najít bezpečné útočiště před rušnými ulicemi a zároveň si zlepšit fyzickou kondici? V 19. století to znamená prostor pod dohledem trenéra, často i ukrytý v křoví, aby měli dospělí návštěvníci parku klid. První hřiště totiž vznikají podle představ o tělesné výchově dospělých.
Dnes si pod dětským hřištěm představíme místo plné skluzavek, houpaček a prolézaček. Jenže ta první vypadala úplně jinak. Slovo hřiště totiž původně označovalo obecný prostor pro rekreaci dospělých.
A když se v 19. století začínají objevovat první dětská hřiště, neslouží primárně k zábavě. Mají z dětí vychovat zdravé a disciplinované jedince.
Děti jako „malí dospělí“
Ještě před několika staletími nikdo neuvažuje o tom, že by děti potřebovaly vlastní prostor ke hře. Jsou považovány spíše za malé dospělé a volný čas tráví tam, kde právě žijí nebo pomáhají s prací.
Až osvícenství v 18. století přináší nový pohled na dětství jako na jedinečné období života. Filozof Jean‑Jacques Rousseau (1712–1778) prosazuje myšlenku, že děti potřebují prostor pro objevování světa a společnou venkovní hru.
Na jeho myšlenky navazuje německý pedagog Friedrich Fröbel (1782–1852), zakladatel mateřských škol, který vybavuje své třídy pískovišti a podporuje mezi svěřenci spolupráci při hře.
V polovině 19. století proto vznikají v anglických městech Manchester a Salford první veřejné prostory určené přímo dětem.
Cvičení místo zábavy
Zpočátku mají veřejná hřiště s těmi dnešními společného jen velmi málo. Průmyslová revoluce přivádí stále více rodin do přeplněných měst, kde si nejmenší hrají v ulicích mezi povozy.
Nová hřiště jim nabízejí bezpečnější prostor, zároveň však slouží jako venkovní tělocvičny. Místo skluzavek se na nich objevují gymnastická nářadí, žebříky, kruhy nebo přeskokoví koně, na nichž si děti posilují tělo a učí se obratnosti.
Tehdejší společnost navíc přistupuje odlišně k chlapcům a dívkám. Hřiště bývají často rozdělena podle pohlaví a každá část obsahuje jiné vybavení. Chlapci cvičí na lanech, zatímco dívkám jsou určeny méně náročné aktivity.
První anglická hřiště jsou dokonce ukryta v křoví na okraji parku, aby nerušila dospělé. O volnou hru a dětskou fantazii jde až na druhém místě, hlavní je představa, že dril vychová silnou budoucí generaci.
Hřiště pro radost
Ve 20. století se pohled na dětskou hru mění a po druhé světové válce vznikají v Evropě takzvaná dobrodružná hřiště, kde děti z trosek, dřeva a dalšího materiálu samy budují svůj svět.
Odborníci si stále více uvědomují, že ratolesti nepotřebují jen posilovat svaly, ale také rozvíjet představivost, spolupráci a vlastní tvořivost.
Na hřištích proto přibývají skluzavky, moderní houpačky, kolotoče i prolézačky, které lákají především ke hře a dobrodružství. Ve Spojených státech se navíc objevují dospělí organizátoři, kteří vedou sportovní aktivity podobně jako dnešní učitelé tělocviku.
Architekti zároveň začínají navrhovat prostory, přirozeně zapadající do parků a městské krajiny. Současná hřiště tak už nejsou jen místem pro fyzický trénink, ale prostorem, kde děti objevují svět, navazují první přátelství a rozvíjejí fantazii.
Přesto se jedna věc od dob prvních hřišť nezměnila – dětská touha běhat, objevovat a proměnit každou prolézačku v hrad, pirátskou loď nebo vesmírnou raketu.
