Nacistický voják smýkne mužem o zeď omšelé uličky. Sledují ho při tom dvě dětské oči. Maličký chlapec se neodváží ani zakřičet. Až si bude vzpomínky rekapitulovat, dojde k závěru, že onen muž byl jeho otcem.

Mezitím míří do koncentračních táborů další transporty. Přeplněné nákladní vagony se chlapci zatím vyhnou. Se starším bratrem se ukrývají na statku v Polsku. Ruce s hákovým křížem ale neuniknou.

Čeká je Majdanek, nacistický koncentrační a vyhlazovací tábor na předměstí polského Lublinu, a poté i Osvětim. Naposledy může chytit za ruku svoji umírající maminku. Peklo přežije – ale jako jediný z rodiny.

Po osvobození tábora ho převezou do sirotčince v Krakově a nakonec do Švýcarska, kde se později rozhodne s traumatem raného dětství vyrovnat psaním…

Honoráře se jen hrnou

Píše se rok 1995 a na pultech knihkupectví se objeví novinka od autora Binjamina Wilkomirskiho s názvem Bruchstücke, česky Střípky. Vydá ji renomované nakladatelství Suhrkamp Verlag.

Jednoduchým jazykem dokumentuje z pohledu maličkého zdrceného židovského dítka vzpomínky na druhou světovou válku a přežití koncentračního tábora. Jméno tvůrce je pseudonym:

Knihu napíše profesionální klarinetista a výrobce hudebních nástrojů žijící ve Švýcarsku, Bruno Dössekker (*1941). Publikace je vzápětí za chvalozpěvu kritiků přeložena do devíti jazyků.

Na Brunově účtu se úspěšně hromadí autorské honoráře – není divu, však jeho prvotina sklidí řadu ocenění, a to i v USA, Francii nebo Velké Británii.

Je to jen turista…

Jeho hvězda stoupá. Je zván do rozhlasových i televizních pořadů, těch v produkci BBC nevyjímaje, a o rozhovory s ním se perou jak tiskoviny, tak archivy.

„Stal jsem se obětí nesnesitelných lékařských experimentů,“ nechá se slyšet v jednom z nich Binjamin alias Bruno. Tři roky na to ale novinář a spisovatel Daniel Ganzfried (*1958) píšící pro švýcarský týdeník Die Weltwoche vyrukuje s kontroverzním tvrzením:

„Wilkomirski zná koncentrační tábory jen jako turista.“ Ganzfried je izraelský rodák a na falešná prohlášení o holokaustu je alergický.

„Ve skutečnosti je synem svobodné matky Yvonne Grosjeanová ze švýcarského Bielu,“ vyvrací po titěrném pátrání autorův polský původ.

Ta ho odloží do sirotčince ve švýcarském Adelbodenu, odkud ho adoptují manželé Dössekkerovi z Curychu, kteří nemohou mít vlastní děti. A co na to Bruno?

Co prokáže test DNA?

Vyrukuje s celkem uvěřitelnou teorií, že v jeho raném dětství došlo k výměně dětí nebo minimálně záměně identit!

To je nevyvratitelné, důkazy nejsou a ani Ganzfried jich pro svou teorii více nemá… V dubnu 1999 si ovšem Wilkomirského proklepne i curyšský historik Stefan Maechler (*1957). Na podzim předloží svá zjištění.

Podle něj jsou Ganzfriedova tvrzení správná a údajná autobiografie Wilkomirského je jednoznačným podvodem. „Nemyslím si, že je autor vypočítavý gauner. Některé jeho nepravdivé zkušenosti z okupovaného Polska korespondují s podobnými zážitky ve Švýcarsku.

Přerámoval tak vlastní zkušenost,“ vysvětluje Maechler. Podaří se mu totiž vyhledat i jeho skutečného strýce Maxe Grosjeana. Dozví se, že Max a jeho sestra byli zneužíváni pro dětskou práci.

Případ řeší nakonec i státní zástupkyně kantonu Curych, která nařídí test DNA. Ten prokáže, že k žádné záměně dětí nikdy nedošlo…