Když dnes vytáhneme ze země mrkev, většina z nás očekává sytě oranžový kořen. Jenže po většinu své historie je mrkev všechno možné, jen ne oranžová. Je fialová, žlutá, bílá, někdy dokonce téměř černá.

Až díky stovkám let pečlivého šlechtění se z ní stává zelenina, bez které si českou zahradu ani nedokážeme představit. Její příběh je plný barevných proměn.

První divoká mrkev roste už před tisíci lety na území dnešního Íránu, Afghánistánu a Střední Asie. Lidé ji však zpočátku nepěstují kvůli kořeni, ale kvůli aromatickým listům a semenům, která používají jako léčivku i koření.

Teprve kolem 10. století začínají zemědělci vybírat rostliny s většími a chutnějšími kořeny. Nejrozšířenější jsou tehdy fialové a žluté odrůdy. Fialovou barvu jim dodávají antokyany, stejné přírodní pigmenty, které zbarvují borůvky nebo ostružiny.

„Oranžová mrkev je ve skutečnosti poměrně mladým vynálezem,“ vysvětluje americký genetik Philip W. Simon z amerického ministerstva zemědělství (USDA), který se historii mrkve věnuje desítky let.

Moderní genetické výzkumy potvrzují, že dnešní oranžové odrůdy vznikají až před zhruba 500 lety postupným šlechtěním žlutých forem, nikoli náhlým objevem.

Na počest královského rodu

S oranžovou mrkví se pojí jedna z nejznámějších zahradnických legend. Podle ní ji nizozemští pěstitelé vyšlechtí na počest královského rodu Oranžských během boje za nezávislost. Příběh zní skvěle, ale historici jsou opatrnější.

Současné výzkumy ukazují, že oranžové mrkve existují už dříve, než se legenda rozšíří. Nizozemští zahradníci však bezpochyby vybírají nejsladší, nejšťavnatější a nejvýnosnější rostliny, které se výborně skladují přes zimu.

Právě jejich odrůdy se díky obchodníkům rozšíří po celé Evropě a postupně vytlačí většinu fialových a žlutých příbuzných.

„Neexistuje důkaz, že oranžová mrkev vznikla výhradně na počest rodu Oranžských, ale nizozemští pěstitelé sehráli rozhodující roli v jejím rozšíření,“ upozorňuje historik rostlin John Stolarczyk.

Dnes genetici vědí, že za oranžovou barvu odpovídá kombinace několika genů řídících ukládání beta-karotenu, látky, podle níž získává jméno i samotný karoten.

Vracejí se různé odrůdy

Barevný příběh mrkve zdaleka nekončí. V posledních letech se na záhony i do obchodů vracejí staré odrůdy v celé paletě barev.

Fialová obsahuje velké množství antokyanů, červená vyniká lykopenem, žlutá luteinem a oranžová beta-karotenem, z něhož si lidské tělo vytváří vitamin A. Šlechtitelé dnes cíleně kombinují chuť, výnos i obsah prospěšných látek a inspirují se právě dávnými odrůdami, které byly téměř zapomenuté.

Mrkev tak dokazuje, že historie nemusí být černobílá nebo spíše oranžová. Až příště vytáhnete ze záhonu oranžový kořen, vzpomeňte si, že jeho pradědeček mohl být klidně fialový elegán.

A kdyby tehdejší zahradníci dali přednost jiné barvě, možná bychom dnes strouhali do salátu úplně jinou „klasickou“ mrkev.