Plastická chirurgie se často považuje za vynález moderní medicíny. Ve skutečnosti jsou její kořeny staré více než dva a půl tisíce let.
V dobách, kdy ještě neexistují antibiotika ani anestezie, se odvážní lékaři pokoušejí vracet lidem tváře znetvořené válkou, tresty nebo nehodami. Jejich metody jsou překvapivě promyšlené a některé principy používají chirurgové dodnes.
Úplně první podrobný popis plastických operací pochází ze starověké Indie přibližně ze 7. století př. n. l. Jeho autorem je legendární lékař Sušruta, autor spisu Sušruta samhita, který se označuje za otce plastické chirurgie.
V tehdejší Indii je uříznutí nosu běžným trestem za cizoložství nebo jiné závažné zločiny, a právě proto vzniká potřeba nos znovu vytvořit.
Sušruta popisuje rekonstrukci pomocí kožního laloku odebraného z tváře, později se rozvíjí i metoda využívající kůži z čela.
Lékař nejprve změří velikost defektu listem stromu, podle něj vyřízne odpovídající kus kůže, který ponechá částečně spojený s původním místem, aby si zachoval krevní zásobení.
Poté jej přenese na místo chybějícího nosu, sešije a do nosních dírek vloží malé duté trubičky z rákosu, aby pacient mohl dýchat během hojení. Moderní historici medicíny upozorňují, že jde o mimořádně pokročilou techniku.
Profesor Subhas C. Gupta píše: „Sušrutovy rekonstrukční postupy tvoří základ mnoha principů moderní plastické chirurgie.“

Práce jenom pro odvážlivce
Operace představují mimořádnou zkoušku odvahy. Pacienti nedostávají celkovou anestezii, bolest tlumí víno, opium nebo bylinné směsi. Chirurg používá desítky speciálních nástrojů, které Sušruta podrobně popisuje.
Rány omývá, pečlivě sešívá a překrývá léčivými obklady z rostlin a medu. Přestože dnešní medicína zná mnohem bezpečnější postupy, základní myšlenka přenosu vlastní tkáně zůstává stejná.
Není proto náhodou, že Sušruta bývá označován za jednoho z nejvýznamnějších chirurgů starověku.

Uznávaný obor
Ve středověké Evropě se znalosti na dlouhou dobu téměř vytrácejí. Nový rozmach přichází až v renesanční Itálii.
Sicilská rodina Branca a především boloňský profesor Gaspare Tagliacozzi (1545-1599) v 16. století zdokonalují rekonstrukci nosu pomocí kožního laloku z paže.
Pacient musí několik týdnů držet ruku připevněnou k obličeji, dokud nově vytvořený nos nesroste s okolní tkání. Teprve poté chirurg lalok oddělí od paže.
Roku 1597 vydává Tagliacozzi první odbornou knihu věnovanou plastické chirurgii De Curtorum Chirurgia per Insitionem. Historik medicíny David Wood-Smith o něm píše:
„Tagliacozzi proměnil rekonstrukční chirurgii z řemesla v uznávaný lékařský obor.“ Jeho práce navazuje na mnohem starší indické zkušenosti a stává se základem moderní plastické chirurgie.
Od rekonstrukcí nosů znetvořených trestem nebo válkou vede přímá cesta až k dnešním mikrochirurgickým operacím, transplantacím tkání i estetickým zákrokům.