Stačí jediný pohled, úsměv nebo letmý dotek a svět se náhle promění. Srdce se rozbuší, dlaně se potí a myšlenky se neustále vracejí k jediné osobě.
Romantici mluví o osudové lásce, neurovědci však vidí fascinující chemickou bouři, která se odehrává přímo v našem mozku. Zamilovanost je jedním z nejsilnějších stavů, jaké lidský organismus dokáže prožít.
Láska nezačíná v srdci, ale v mozku. Jakmile člověk potká někoho, kdo ho přitahuje, aktivují se centra odměny, především oblast zvaná ventrální tegmentální oblast. Ta začne uvolňovat dopamin, neurotransmiter spojovaný s motivací, očekáváním a pocitem štěstí.
Právě dopamin způsobuje známou euforii, příval energie i neustálou touhu být s milovaným člověkem.
Americká neuroložka Helen Fisherová, která se desítky let zabývala biologickými základy lásky, přirovnávala zamilovanost k mimořádně silné motivaci.
Podle ní se mozek zamilovaného člověka podobá mozku člověka závislého, stejné nervové okruhy se aktivují při očekávání odměny. Proto se zamilovaní často nedokážou soustředit na práci ani na běžné povinnosti.
Mysl se stále vrací k jedinému člověku a každé setkání přináší další dávku příjemné chemické odměny.
Proč nám nejde z mysli
Do hry však vstupují i další látky. Adrenalin zrychluje tep, zvyšuje krevní tlak a vyvolává známé „motýly v břiše“.
Noradrenalin zlepšuje pozornost a ukládání vzpomínek, takže si zamilovaní dokonale pamatují první schůzky, vůni partnera nebo drobné detaily společných zážitků. Současně naopak klesá hladina serotoninu.
Právě tento jev podle odborníků vysvětluje, proč člověk na začátku vztahu myslí na partnera téměř neustále.
Italská psychiatrička Donatella Marazzitiová z Univerzity v Pise zjistila, že hladiny serotoninu u čerstvě zamilovaných připomínají hodnoty pozorované u lidí s obsedantně-kompulzivní poruchou.
Neznamená to, že je láska nemocí, ale ukazuje to, jak intenzivně dokáže změnit fungování mozku. Zamilovaní proto často jednají impulzivněji, podceňují rizika a přehlížejí partnerovy nedostatky.
Na řadu přichází blízkost
Bouřlivá fáze zamilovanosti však netrvá věčně. Po měsících či několika letech přebírají hlavní roli oxytocin a vazopresin – hormony, které podporují důvěru, citovou blízkost a dlouhodobé partnerské pouto.
Oxytocin se uvolňuje při objímání, líbání nebo sexuálním kontaktu a posiluje pocit bezpečí i vzájemné náklonnosti. Neurovědci proto někdy mluví o „hormonu lásky“, i když upozorňují, že jeho účinky jsou mnohem složitější.
Americký profesor Larry Young z Emory University vysvětluje, že právě oxytocin a vazopresin pomáhají proměnit krátkodobou vášeň ve stabilní vztah.
Moderní zobrazovací metody navíc ukazují, že dlouholetí partneři, kteří se stále milují, mají při pohledu na svou drahou polovičku aktivní stejné oblasti mozku jako čerstvě zamilované páry, jen s menším podílem stresových reakcí.
Zdá se tedy, že skutečná láska není pouhou emocí ani dílem osudu. Je výsledkem mimořádně propracované souhry chemických látek, nervových sítí i životních zkušeností, které společně vytvářejí jeden z nejsilnějších lidských prožitků.
